JazzFestBrno 2009: jaký byl?

Procházel jsem se v polovině dubna centrem Brna a přemýšlel, kolik z kolemjdoucích ví, jaký špičkový festival se bude za pár dní v jejich městě konat. Vždyť o přehlídce JazzFestBrno, kterou před několika málo lety doslova vydupali ze země dva mladí jazzoví muzikanti Vilém Spilka a Vlastimil Trllo, mluví v superlativech i jazzoví publicisté z hlavního města, kteří jinak zpravidla na jih Moravy nedohlédnou.

V čem tedy tkví kouzlo přehlídky, která se letos rozrostla na rekordních 11 dnů a zaplnila osm míst ve městě od malých klubů až po obrovský prostor Bobycentra? Právě v tom, že nabízí kvalitní jazz na všech myslitelných úrovních: od brněnských sestav, které se zatím nemohou chlubit ani jedním oficiálním albem, přes špičky domácího a evropského jazzu až po držitele Grammy a další muzikanty světové extratřídy. Kromě toho jsou součástí pravidelné jam sessiony a workshopy coby další dimenze jazzového hraní a setkávání.

Světovou – tedy americkou – špičku letos v Brně zastupovala Karrin Allyson se svým kvartetem a bubeník Lenny White se skupinou Present Tense. V obou případech šlo o zážitek nezapomenutelný, nicméně Whiteův energický koncert mne osobně oslovil více než uhlazenější recitál výtečné zpěvačky. Pozadu však nezůstali ani Evropané: polské hvězdy Grzegorz Karnas a Grażyna Auguścik předvedli zpěv sólo i v duu ve všech myslitelných barvách (a díky střídavé komunikaci v polštině a ruštině měl jejich recitál i vtipný rozměr) a koncert maďarského saxofonisty Mihálye Borbélye a jeho kvarteta ve Staré Pekárně řadím k tomu úplně nejlepšímu, co jsem v klubovém prostředí v životě slyšel. Mimochodem Borbély, jehož úchvatná hra čerpá ze Zoltána Kodálye stejně jako z balkánského folklóru, nebyl jediným interpretem, který kříží jazz s world music. Zajímavé spojení jazzové kytary a exotického vokálu předvedl pákistánský hudebník Rez Abbasi se svou indickou manželkou Kiran a se skupinou Bazaar.

Bohužel není v silách jednoho člověka obejít za 11 dnů vše zajímavé (zvlášť když některé koncerty probíhaly paralelně a vy máte další pracovní a jiné povinnosti). A tak je mi líto, že jste nestihl švédského kytaristu Ulfa Wakenia se slovenským AMC Triem (nedávno vydali hodně dobré společné album). Neslyšel jsem společný projekt Jaromíra Honzáka s americkým saxofonistou Chrisem Cheekem. Unikl mi recitál klavíristky Beaty Hlavenkové s americkou trumpetistkou Ingrid Jensen stejně jako – prý vynikající – koncert izraelského pianisty Yarona Hermana.

Nezbývá tedy než přát pánům Spilkovi a Trllovi, aby se jim podařilo pokrýt obrovské náklady letošního ročníku. Je to přání egoistické. Budu se totiž těšit, že i příští rok přivezou do Brna jazz té nejvyšší úrovně: ať už z tuzemska, Evropy, nebo ze zámoří…

(Článek vznikl pro časopis Folk & country.)