Ján Boleslav Kladivo: Rozhľadňa (recenze CD)

V roce 2002 slovenský skladatel a písničkář Ján Boleslav Kladivo jezdil na tygrovi za doprovodu jakéhosi pra-elektro-folku. Pět let před trabandím Přítelem člověka a před Linhartovou Sudétou, čtyři roky před klíčovým albem Výprava dua Longital, na jehož značce Slnko Records svá alba vydává, pět let před Nikolou Braskem, který si říká elektrofolkový písničkář, načrtl Kladivo kontury originálního stylu, který krátce poté opustil. Věnoval se experimentování s elektronickými zvuky, nepísňové tvorbě… až se nyní vrátil na scénu s albem tichým, komorním, čistě akustickým.

Na své Rozhľadně se Ján Boleslav doprovází především na klavír, v menší míře na violoncello a v míře ještě menší také na kytaru. Z alternativního nadžánrového tvůrce nezůstalo téměř nic. Na piano Kladivo hraje naprosto konvenčně, tóny kláves baladicky podkreslují poetické obrazy jeho písní. Že jde o poezii v první řadě, dosvědčují i názvy písní: Farby jesene, Motýľ, Ticho. Na elektronické experimentování pomyslíme snad při názvu skladby Na obrazovke radara, avšak i ona je tichá a akustická. Náladou mají Kladivovy písně blízko k šansonům, které v Brně kdysi psal a u klavíru interpretoval Jiří Bulis. Písničkářův hlas je introvertní, neprůrazný, ale právě v tom je jeho síla. Je tak nesmělý, že klapky klavíru proti němu buší jako obrovská kladiva. A právě klid Kladivova hlasu nutí posluchače ponořit se do textu písně a poodhalovat třeba drobné nepravidelnosti verše.

Témata písní nejsou nijak zvlášť originální: několik vyznání ženám či ženě (Vlakmi, Bára, Roadmovie), poetické pozorování přírody (Motýľ), pohádkové motivy (Bára) nebo tichá válka se smrtí v srdcích (Na obrazovke radara). Vše je nenápadné, místy zní autorův hlas až unaveně (Cesta do stredu Slnka), avšak výsledek je překvapivě svěží a silný.

Tak jako byl pro mne v roce 2002 Ján Boleslav Kladivo obrovským objevem na poli futuristického „folku pro třetí tisíciletí“, stal se pro mne o šest let později velmi příjemným překvapením na poli komorní akustické hudby. Sám, bez kapely a bez hostů, dokázal natočit album velmi tiché a přitom tak naléhavé, že každé tažení smyčce po těle violoncella by přehlušilo tepot obrovských bucharů.

Vedle Glorie od Longitalu a Trochu korenia od Sanylandu je to pro mne slovenská deska roku. Všechny tři mimochodem vyšly u téhož vydavatelství. To o něčem svědčí.

Rok vydání: 2008
Vydavatel: Slnko Records
Žánr: šansony
Celkový čas: 37:38