Devítka: Pohádka

Čtvrté řadové album Devítky není tak velkým překvapením jako minulá deska Třetí vydání (2001). Na ní se totiž do té doby čistě akustická kapela poprvé představila s doprovodem bicích. Pohádka už je pouze pokračováním tohoto trendu. Základ Devítky stále tvoří titíž čtyři muzikanti (kytarista Honza Brož, zpěvačka, klávesista a flétnistka Jindřiška Brožová-Petráková, další kytarista Tomáš Hofrichter a jeho bratr David, kontrabasista). Bicí (Daneš Marinica) se i tentokrát objevují pouze v roli přísady, která fanoušky akustické muziky neurazí a v uších ostatních hudbu Devítky patřičně zvýrazní.

Z několikerého poslechu alba mám si čím dál víc uvědomuji, jak Honza Brož coby autor zraje. Málokdo z jeho generace dokáže napsat tak chytlavý hit, jako je úvodní Pohádka (Sedmero hor, řek, moří, zdí, hříchů a let). Její melodie mě několik dní doslova pronásledovala a to už vůbec nemluvím o výborném textu s neotřelým oslovením "můj hebkovlasý koníčku". Celá píseň zní zajímavě a zároveň tak nějak obyčejně, nepřeplácaně. Co třeba gradace-negradace v refrénu: "A přeplaval sedmero moří / a sťal nejvíc sedmero hlav / a zpíval, že touha v nás hoří / a učil se nazpaměť Splav / a plival do řeky z mostů a přál si / pro tebe štěstí a pro sebe klid / a třeba posledním z hostů co vítáš / chtěl jsem být"?

Melodický motiv Pohádky se znovu objeví na konci alba. Pohádka 2 (Planetka B612) je však méně hitová, přemýšlivější, pomalejší. Na pozadí známého příběhu Malého prince a lišky se Honza Brož vyrovnává s tématem víry a to poetičtěji než v jiné silné skladbě alba, Modlitbě. Zatímco právě Modlitba je prvoplánovější (i když obsahuje krásné obraty jako "Dej mi víru, co voní po hvězdách"), v závěrečné písni je víra přítomna - s výjimkou jediného verše - jen latentně: "Plakal nad pýchou a hloupým odpouštěl / Zas byl jsi vším / co už jsem dávno zapomněl."

Mezi další velké hity alba patří Strážci majáků ("Jenomže život je blíž a po hříchu smutnější") a příjemně se poslouchá i balada Mohlo být líp. Jenže z ní mám pocit, že se Honza coby textař možná až moc vrací k hříchům, kopancům, chybám či jak tomu kdo chceme říkat ("Nevídáno, nejsi první ani poslední z chyb"). Právě vzhledem k většímu množsví "zpovědních" témat působí velmi osvědčivě sebeironie ve skladbě Netrap se: "Prožít si se svou první láskou ještě jednou první noc / a první píseň s první kytarou / no, obojí nic moc."

Můj celkový pocit z alba Pohádka je následující: Honza Brož jako skladatel zraje, jako textař vymýšlí opravdu zajímavé obraty a obrazy. Jeho žena Jindřiška zpívá stále stejně skvěle, bratři Hofrichterovi svou hrou udržují hudbu Devítky pořád ve stejném kompaktním tvaru. Skoro bych řekl, že se vlastně nic zvláštního neděje. Jenže opakuji: Kolik muzikantů z generace "něco přes třicet" dokáže chrlit tak silné skladby? Kolik relativně mladých kapel natočí desku, na které by žádná skladba nebyla zbytečná? Trochu jsem se jen pozastavil nad zařazením převzatého Grand Canyonu od Pepy Štrosse... Ale třeba kapela měla pocit, že by to chtělo uprostřed textově náročné desky nějaké odlehčení. A špatně to nakonec opravdu nezní.