Asonance: Vzdálené ostrovy (Scottish and Irish Folk Songs and Ballads)

Asonance na svém šestém studiovém albu nepřináší nic nového. Pokud tuto skupinu znáte, dobře víte, čím vás potěší, případně čím vás zklame. I na Vzdálených ostrovech se střídají balady s rychlejšími písněmi a s tradičními instrumentálkami (především s tanci jigy a reely). Písničky jsou obdařeny texty kapelníka Honzy Lašťovičky, který se snaží o co nejpřesnější převod do češtiny - i za cenu rytmických nepřesností nebo špatně frázovatelných pasáží.

Právě texty představují pro mnohé potenciální posluchače Asonance kámen úrazu. Například u Lorda Willoughbyho (anglická lidová) mi nevadí ani tak spousta pro nás exotických reálií ("tak jako tam u Flander za španělské palby / kde zvítězit dokázal slavný Lord Willoughby"), ale spíše nepřirozené natahování krátkých slabik při zpěvu (bííítvy, chrááábrýýých, vóóójáááci atp.). Časté gramatické rýmy a asonance (!) Honzovi Lašťovičkovi nevytýkám, protože ty k lidové hudbě patří a v mnoha případech jsou funkční.

To všechno by se dalo napsat i o kterémkoli předchozím albu Asonance. Podobná jsou i témata - historické exkurzy (Bitva u Harlaw, Lord Willoughby), tematika protiválečná (Krev a zlato) nebo milostná (Je daleko ode mne), případně kombinace obojího (Džbánek vína). V sólech se střídají jednotliví členové rozšířené sestavy kapely (novým přírůstkem je například Petr Bohuslav, známý ze skupiny Folklok), v instrumentáři se objevují jak tradiční irské nástroje (loketní dudy, buben bodhrán), tak nepostradatelné klávesy Mirka Rokyty.

Pokud se nové album Asonance od svých starších předchůdců v něčem přece jenom liší, je to jiná skladba nejhitovějších položek. V minulosti byly nejsilnější parketou kapely irské a skotské lidové balady. Vzpomeňme třeba na Dva havrany, Ptákům křídla nevezmou, Vodu široké řeky, Čarodějnici z Amesbury, Sám císař rozkázal nebo Alisson Gross. Tentokrát mám pocit, že nejlépe vyšly písně nebaladického rázu, řekněme tematicky bezstarostné. K vrcholům alba tak podle mne patří velšská Na panských loukách s velmi sympatickým zpěvem Hanky Horké a hned následující veselá (také velšská) Panenky z Hrádku. Z balad se mi zdají nejsilnější titulní skotské Vzdálené ostrovy (s už zmíněnými typickými klávesovými plochami), avšak tuto verzi bohužel trochu zastiňuje vynikající podání Roberta Křesťana (i když jistě s textem méně věrným originálu - Prostři mi plátnem).

Končím tak, jak jsem začal. Pokud máte Asonanci rádi (a i já si její desky doma velmi rád pouštím), nebudete ani tentokrát zklamáni. Pokud si raději poslechneme originální (tedy nejčastěji anglické) verze písní z britských ostrovů, budete muset sáhnout po albu nějaké jiné kapely. Nebo se omezte jen na poslech instrumentálek, protože ty hraje Asonance velmi důvěryhodně a dobře.