Němý film z živou hudbou

Film Nový Babylon, jehož scénář byl inspirován Zolovými romány, je příběhem nenaplněné lásky. Hudbu k filmu složil třiadvacetiletý Šostakovič, který se na počátku své kariéry živil jako pianista v biografech. “Díky vážnosti, s níž přistupuji k hudebnímu materiálu, si hudba k Babylonu udržuje symfonický ráz,” nechal se slyšet skladatel. “Jejím hlavním úkolem je udržet rytmus a valéry filmu, jehož účinek se snaží umocnit.” Cenzorské zásahy do filmu vedly ke zkrácení jeho původní podoby, kterou se podařilo zrekonstruovat teprve v nedávné době. Ti, kterým nevyhovuje večerní čas, mohou ve čtvrtek navštívit generální zkoušku a pro ty, kteří se chtějí o koncertu dozvědět víc je tady beseda s　dramaturgem a dirigentem před koncertem!

Nový Babylon je příběhem nenaplněné lásky Louise a Jeana odehrávajícím se na pozadí temné historie Pařížské komuny. Louise, prodavačka v luxusním obchodním domě se symbolickým názvem Nový Babylon, se stane zanícenou komunardkou. Jean, politicky nikterak uvědomělý venkovan sloužící jako řadový voják francouzské armády, je přinucen účastnit se zásahu proti komunardům a nakonec vyprovodit svoji milou na popraviště.

je příběhem nenaplněné lásky Louise a Jeana odehrávajícím se na pozadí temné historie Pařížské komuny. Louise, prodavačka v luxusním obchodním domě se symbolickým názvem Nový Babylon, se stane zanícenou komunardkou. Jean, politicky nikterak uvědomělý venkovan sloužící jako řadový voják francouzské armády, je přinucen účastnit se zásahu proti komunardům a nakonec vyprovodit svoji milou na popraviště.

Autory snímku jsou režiséři Leonid Trauberg a Grigorij Kozincev a film, jehož scénář je inspirován Zolovými romány Au bonheur des dames (U štěstí dam) a La débâcle (Rozvrat), není pouze prvoplánovým pokusem o ideologickou zkratku, to jest silně politicky zabarvenou propagaci ideálů Komuny, ale především zajímavým dokladem tvorby skupiny mladých, převážně židovských tvůrců, kteří významně ovlivnili sovětskou kinematografii i divadlo. A kteří se, pokud to ještě režim dovoloval, kromě francouzského literárního naturalismu ve svém díle nadšeně hlásili též k odkazu impresionismu, dadaismu a v　oblasti filmu také amerických tvůrců – především D. W. Griffitha.

Hudbu k filmu Nový Babylon složil tehdy třiadvacetiletý Dmitrij Šostakovič (1906–1975), který se v počátcích své kariéry živil jako pianista v moskevských biografech a jejž pak tvorba pro film provázela vlastně celý život. Tři dny před premiérou ovšem došlo – velmi pravděpodobně kvůli cenzorskému zásahu – k podstatnému zkrácení díla (z původní délky filmu bylo vystříháno zhruba 20 % materiálu). To samozřejmě ovlivnilo také hudební složku, kterou se sice Šostakovič ještě na poslední chvíli pokusil přizpůsobit zkrácené verzi, avšak vzhledem k času, který mu na tuto práci a nové nastudování orchestrální verze zbyl, skončilo premiérové uvedení fiaskem. Nový Babylon byl od té doby torzem, které se podařilo zrekonstruovat až v nedávné době.　

složil tehdy třiadvacetiletý Dmitrij Šostakovič (1906–1975), který se v počátcích své kariéry živil jako pianista v moskevských biografech a jejž pak tvorba pro film provázela vlastně celý život. Tři dny před premiérou ovšem došlo – velmi pravděpodobně kvůli cenzorskému zásahu – k podstatnému zkrácení díla (z původní délky filmu bylo vystříháno zhruba 20 % materiálu). To samozřejmě ovlivnilo také hudební složku, kterou se sice Šostakovič ještě na poslední chvíli pokusil přizpůsobit zkrácené verzi, avšak vzhledem k času, který mu na tuto práci a nové nastudování orchestrální verze zbyl, skončilo premiérové uvedení fiaskem. byl od té doby torzem, které se podařilo zrekonstruovat až v nedávné době.

NOVÝ BABYLON

(НОВЫЙ ВАВИЛОН)

němý film z roku 1929 I 93´

režie Leonid Trauberg a Grigorij Kozincev (SSSR)

hudba Dmitrij Šostakovič (op. 18)

s　ruskými mezititulky, anglické a české titulky

Beseda ke koncertu začíná  ve čtvrtek 23. 10. 2014 v 18.15 hodin v brněnském kině Scala. Film bude promítán od 19.30 hodin. Doprovází Filharmonie Brno s dirigentem Peterem Vrábelem. Lze navštívit i veřejnou generální skoušku, která začíná v 10 hodin dopoledne.

Tento film byl uveden v české premiéře v rámci hudebně-filmového cyklu CINEGOGA v Židovském muzeu v Praze v roce 2011, v jehož rámci původní Šostakovičovu partituru nastudoval a provedl Orchestr Berg pod vedením svého uměleckého vedoucího a dirigenta Petera Vrábela.

DMITRIJ ŠOSTAKOVIČ O HUDBĚ K “BABYLONU” (březen 1929)

[…] Většina hudebníků pracujících pro film hledí na tuto práci s　despektem. Považuje ji za močál, který pohltí každého, kdo se k němu jen přiblíží, zničí jeho talent a udělá z něj naprogramovaný automat, který zvládne obstarat leda tak improvizovaný doprovod filmu, stroj, který si lze po večerech libovolně pronajímat, což nutně poznamená sebevětší hudební talent. […]

Jediným východiskem je tvorba originální hudby. Nemýlím-li se, Nový Babylon je jedním z prvních příkladů této praxe. Když jsem pro Babylon psal, úzkostlivě jsem dodržoval zásadu ilustrovat každý záběr. V　podstatě jsem vždy vycházel z　hlavního motivu každé sekvence. Vezměme například konec druhého dějství, jež vrcholí útokem pruské jízdy na Paříž. Tuto část uzavírá pohled do opuštěného lokálu, v　němž vládne hluboké ticho; a přestože se obraz pruských kavaleristů na plátně vůbec neobjeví, sugeruje hudba divákovi zážitek hrubé nespoutané síly.

Podobné je to i s　doprovodem sedmého dějství. Do podniku, kde smetánka bujaře oslavuje porážku Komuny, se připotácí voják. Navzdory veselí ovládajícímu celý lokál hudba ovšem sleduje spíše pochmurnou náladu vojáka hledajícího svoji na smrt odsouzenou milou.

V　doprovodu jsem využil také mnoha kontrastů. Tak třeba voják se svojí milou na barikádách je zoufalý. Hudba je ovšem naproti tomu čím dál svižnější, až se nakonec zvrhne v　lehce obscénní valčík charakterizující vítězství versailleské armády nad komunardy.

Zajímavý je i začátek čtvrtého dějství. Zatímco na plátně sledujeme zkoušku operetního kusu, zní notoricky známý kvapík, jehož motivu ovšem s　ohledem na děj využívám v　celé škále odstínů: jednou jím podkládám veselou náladu, podruhé zdůrazňuji nudu, na jiném místě jím zase dokresluji zděšení.

Ve své skladbě jsem využil mnoha tanečních melodií (valčíky, kankán) a rovněž pár motivů z　Offenbachových operet, najdeme zde ale také odkazy na francouzské revoluční písně (Ça ira a La carmagnole). Marseillaisa se většinou pojí s　tématem Versailles, někdy se ale její motiv objeví i v　méně obvyklém hudebním kontextu (kankán, valčík, kvapík ad.).

Díky vážnosti, s　níž přistupuji k hudebnímu materiálu, si hudba k Babylonu zachovává symfonický ráz. Jejím hlavním úkolem je udržet rytmus a ladění filmu, jehož účinek se snaží umocnit. [...]

NOVÝ BABYLON – POZNÁMKY A REFLEXE LEONIDA ZACHAROVIČE TRAUBERGA

Chtěli jsme natočit film ze současnosti, ale jakmile jsme začali pročítat knížky o Komuně, bylo nám jasné, že to je ten pravý námět. [...] Pustili jsme se do práce. Četli jsme Vallèse, Arnauda, Lissagaraye, Zolu... Velice důležitý pro nás také byl slavný Marxův výrok: “Buržoazie ve Versailles tleská pádu barikád.” To nás ovlivnilo jak ideově, tak stylisticky. [...] Bohužel se nám ovšem nepodařilo zřetelně vyjádřit hlavní Marxovy myšlenky, které zachytil ve svých spisech a v　nichž je ukryto hlubší porozumění ideálu Komuny. [...] Pokud jde o scénář, v　něm jsme se od počátku nejvíce opírali o Zolovy romány (Au bonheur des dames, La　débâcle, L’argent), po čase jsme ale začali o tomto přístupu pochybovat a původní verzi scénáře jsme změnili. [...]

Říci, že nás k　natočení filmu inspirovala návštěva Paříže, by bylo zjednodušující, myslím, že skutečnost byla poněkud jiná. Během tří týdnů nemůžete pochopit ráz města a duši jeho obyvatel, nasát skutečnou vůni a atmosféru těch míst. Paříž, kterou jsme znali z　knih a kterou jsme milovali, na nás na rozdíl od Berlína učinila obrovský dojem, přesto si ale myslím, že nejdůležitější roli tam sehrálo něco, na co nelze přesně ukázat prstem. Náš pobyt ve městě, kde působili Balzac, Louise Michel, Lenin a Marx, nám pomohl utřídit si myšlenky a pochopit vlastní odpovědnost v přístupu k　tvorbě filmu jako k　procesu ustavičného zápasu s　vlastní nespokojeností, zápasu o neustálé zdokonalování sebe sama. Film vznikl v　jakémsi kreativním víru, ze kterého jsme se nedokázali vymanit (totéž se mimochodem stalo Ejzenštejnovi s　jeho filmem Říjen. Deset dní, které otřásly světem). Nový Babylon byl pro nás velkou školou. Pobyt v　Paříži nám dodal pocit lehkosti, získali jsme díky němu jistý hravý nadhled, aniž bychom ovšem přestali respektovat skutečnost. Zamilovali jsme si obyvatele Belleville, Menilmontantu i Montmartru, kteří byli srdcem Komuny. [...]

Během vlastního natáčení jsme se potýkali s　řadou potíží, a to nejen tvůrčích a ideových, ale i technických. Jelikož v　Oděse tou dobou panovalo mimořádně nepříznivé počasí a nebylo dost slunce, zvládli jsme v　exteriéru natočit pouze scény zachycující události, k　nimž došlo 18. března 1871 na Montmartru. Na scény z barikád se už nedostalo. Barikády jsme si museli postavit v　ateliéru, v　důsledku čehož film o mnoho přišel a čímž se také samotné natáčení značně protáhlo. Trvalo zhruba od května 1928 do ledna následujícího roku. [...]

Původní verze scénáře nazvaná Dobývání nebe obsahovala scény rozepsané do nejmenších detailů na ploše mnoha stran. Postupně nás ale ten složitý labyrint děje přestal zajímat a namísto něj nás uchvátila myšlenka jistého sociálního zobecnění – spousty tváří, situací a věcí, zkrátka kolektivní portrét doby. Scénář se postupně ztenčoval, až jej nahradila jednolitá hudební freska. [...]

Od počátku jsme plánovali, že film bude doprovázet původní hudba, jež bude plně synchronní s obrazem. Když jsme film sestříhali, Dmitrij Šostakovič, tehdy mladý skladatel, k　němu napsal orchestrální doprovod. Šostakovičova hudba zcela přesně odpovídala našim představám. V　březnu 1929 se film s　původním doprovodem několikrát hrál v　Leningradě, dirigent ale nepochopil náš záměr týkající se synchronicity hudby a filmového obrazu a uvedení se proto nezdařilo. Orchestr, dirigent ani diváci tu hudbu tehdy vůbec nemohli strávit. Trvalo pak ještě hodně dlouho, než jsem konečně viděl Nový Babylon doprovázený původní hudbou synchronní s　obrazem. Mám-li být upřímný, musel jsem si počkat celých třiapadesát let (k premiéře rekonstruované verze filmu došlo v　Britském filmovém institutu v　roce 1983). [...]

Premiéra se konala současně ve dvou kinech na Něvském prospektu. Kozincev a já jsme šli do Picadilly a herci, Kuzmina s　Gerasimovem, se vydali do Velkého. Neumíte si představit, jak hrozné to bylo. Nevydržel jsem a vyběhl z　kina přes prospekt do Anišovského parku. Tam jsem se jenom opřel o zábradlí a brečel. V　tu chvíli se objevili Kuzmina s　Gerasimovem. Stačil jediný pohled a pochopili: “Tak to dopadlo stejně jako v　Picadilly”. [...] Diváci ten film nenáviděli. Nedokázali pochopit skladbu díla. Dupali a křičeli, že promítač je opilý. Vždycky to odnesl promítač. Povykovali na něj zdola: “Vylez z　tý svý kukaně, nejsi žádnej promítač, ale vobyčejnej trouba”. [...]

Myslím, že je dobře, že jsou na film různé názory. Jednotný názor je vždycky pochybný. Skutečnost, že naše dílo lidi rozdělilo na zastánce a odpůrce, byla pro nás přijatelnější.