Jak vzpomínáte na Jaromíra Nečase?

Jaromíra Nečase jsem začal vnímat nejprve jako posluchač brněnského rozhlasového studia, kde připravoval řadu folklorních pořadů. Jako student národopisu v Brně jsem jej už znal od vidění. Osobně jsme se však seznámili až po mém nástupu do strážnického ústavu. Měl jsem tam na starosti oddělení dokumentace, programové a vydavatelské činnosti. Festivalový tajemník byl mým podřízeným a já se stal členem Programové rady Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. A právě tam jsem mohl poznat Jaromíra Nečase blíže. Brzy jsem zjistil, že je nesmírně vzdělaný, výborný muzikant, autor pořadů sršící fantastickými nápady, ale zejména hodný člověk vždy otevřený k radám či spolupráci. To mohli ocenit především jeho mladší kolegové.

Když v roce 1978 nečekaně zemřel Dr. Josef Tomeš, můj přímý nadřízený, který mimochodem připravoval k vydání ústavní edici malých gramofonových desek se záznamy tradičního folklóru, spadl tento úkol na mne. Dík spolupráci s Jaromírem Nečasem se mi podařilo pár jich vydat tak, že tyto nahrávky jsme už nepořizovali sami takříkajíc „na koleně“, ale ve spolupráci s techniky brněnského rozhlasu. Tím se značně zvýšila technická kvalita záznamů.

Ale nejraději vzpomínám na Jaromíra Nečase při jednáních strážnické programovky, kde jako z rukávu sypal své komentáře, nápady a glosy k folklornímu dění u nás a zejména k festivalovým pořadům. Vždy byly k věci a byly každému prospěšné. I kritika z jeho úst byla noblesní, nikdy zesměšňující či urážlivá. Jarin byl velký člověk. Bude nám chybět.

PhDr. Jan Krist

Jaromír, to byl prostě živel, plný energie a nápadů; bezděky tak zahanboval své mladší, zato váhavější a méně činorodé okolí. Když se blížily jeho devadesátiny, pozvala jsem si ho do Proglasu, do Folklorního okénka, jako hosta-jubilanta s tím, že si popovídáme a pustíme nějaké ukázky z produktů jeho dlouholeté nejen rozhlasové redaktorské činnosti. Pořad se předtáčel, tak jsme se domluvili, že se pro něj hodinku před natáčením zastavím doma a doladíme detaily.

Zazvonila jsem - Jaromír usměvavý, na stole víno, komínek cédéček a - dokonale připravený scénář: témata k hovoru, důležité mezníky v životě BROLNu, brněnsk&e acute;ho rozhlasu i vydavatelské počiny u Supraphonu i Pantonu, to vše pečlivě ilustrováno připravenými hudebními ukázkami. Scénář psaný jeho typickým stojatým rozmáchlým rokupisem, plný vpisků a poznámek, ale přehledný a čitelný. A bylo jasno - jeho přípravu jsme si prošli, téměř nic jsme nezměnili, já jsem svůj připravený playlist (v mnoha bodech shodný s tím jeho) ponechala stranou a jeli jsme podle Jaromírova scénáře. Nikoli v žertu jsem navrhla, že honorář za pořad nechám přepsat na něj - vysmál se mi, že si ho nevymyslel, že on je host a je na mě, jak to nakonec sestříhám; a především, že je moc rád, že měl nějakou chvíli zase něco smysluplného na práci. Že ho to moc bavilo a že mi děkuje.

Na ty dvě hodinky za mikrofonem v jeho společnosti ráda vzpomínám - byla to práce s člověkem, který pracoval moc rád a s invencí. A taky jsem moc vděčná za CD, které nazpíval za doprovodu kamaráda cimbalisty a kyjovského spolupatriota Jury Petrů - oč méně je v něm zpěvácké a muzikantské okázalosti a zdobnosti, o to více nabízí citu a porozumění pro lidovou písničku v její jednoduchosti, prostotě a kráse. Zůstane tady po něm jako vzpomínka i jako vzkaz, kterému porozuměli a ještě porozumí mnozí, kteří jsou ochotni naslouchat.

Helena Bretfeldová

Nevím, co teď napsat, protože Jaromír Nečas měl ve vztahu k životu docela široký záběr. Poznali jsme se koncem sedmdesátých let, kdy naše muzika začala natáčet v brněnském rozhlase, což inicioval právě Jaromír a byl tenkrát u nás v rodině častým hostem. Na Kyjovsku se mu zalíbilo a pořídil si ve Vřesovicích chalupu. Je to kousek od naší chaty na Kameňáku, takže jsme se dost často navštěvovali a my si mohli dostatečně užít jeho přítomnosti. Jaromír to měl v hlavě srovnané a jeho postoje k životu byli pro mnohé inspirativní. Já jsem ho po smrti našeho otce bral skoro jako druhého tatu. Stále mě tak nenápadně vedl, aby si to člověk v hlavě srovnal sám a našel si svou vlastní cestu. Myslím, že jsme byli i přes rozdílný věk docela blízcí přátelé, skoro jako rodina. Mohu vzpomenout na naši památeční výpravu do Albánie v roce 2012, kterou inicioval právě devadesátiletý Jaromír. Před tím chtěl jet ještě do Tibetu, ale chtěl se tam nechat rozsekat na kousky a my jeho adoptivní synové (Rychlík, Plocek a já) jsme mu v tom měli vyhovět, což ale naše ženy kategoricky odmítaly a nakonec mu to také vymluvily. V Albánii byl ještě „šohaj“ a zažili jsme tam s ním spoustu krásných příhod i když on svůj nesouhlas uměl také vyjádřit tvrdě a nekompromisně. Od Nečase se to ale bralo. On byl svojský. Druhý Nečas už není a život letí dál. Jaromír kdysi na toto téma poznamenal: „Jednou se probudíš, budeš se chtět otočit a zjistíš, že to nejde, že ležíš v rakvi.“ Budeme na něj vzpomínat.  

Ta fotka „Nečasovo nebe“ je od Josefa Tymonka ze Strážnice.

Jura Petrů

Když jsem v roce 1996 začala pracovat pro Radio Proglas, žili ještě Jaromír Nečas, Jaroslav Jurášek i Jaroslav Jakubíček - redaktoři Českého rozhlasu v Brně. Shodou okolností bydleli všichni v jedné čtvrti, kousek od sebe a hlavně kousek od Radia Proglas. V roce 1997 jsem je poprosila o výběr koled z archivu rozhlasu pro vánoční vysílání Proglasu a tehdy začala i naše setkávání s Jaromírem Nečasem. On jako jediný nevybral klasiké koledy, ale odkázal mě na úžasné melodie brněnských niněristů. Když jsem ho poprosila o vytipování pořadu k prvnímu živému vysílání ze strážnického festivalu, nenabídl velkolepý program na amfiteátru, ale zavedl mě do skanzenu. Tehdy vznikl legendární pořad Písničky v trávě. Mezi vzpomínky mám zařazené cesty vlakem na programové rady strážnického festivalu. Od vlaku se na zámek vždycky chodilo pěšky a pan Nečas nikdy nezapomněl upozornit na dům, ve kterém vyrůstal a vždycky přidal i nějakou pěknou historku. S vděčností vzpomínám na snídaně u něj doma, na útulný pokoj, gramofon a staré desky. Vzpomínám na cesty zasněženým Brnem na besedy Slováckého krůžku. Jaromír Nečas miloval poezii. Jednou mi věnoval malou básnickou sbírku - v japonštině. Když jsem se osmělila poznamenat, že si to asi nepřečtu, tak opáčil s nadhledem sobě vlastním: "Nevadí, že tomu teď nerozumíš. Někdy si to třeba přečteš." Jdu si ji najít, uvařím si bylinkový čaj a pustím nějakou pěknou muziku.                            S úctou a vděčností vzpomíná Helena Hájková