Tipy Davida Řeháka

Vzhledem k tomu, že jsem rockový muzikant tělem i duší, je jasné, že i mých pět nejoblíbenějších alb se ponese v tomto duchu.
1. Jako první bych rád uvedl debutovou desku americké grungové skupiny Pearl Jam, která byla vydána v roce 1991 pod názvem Ten. Naleznete na ní hned celou řadu významných hitů, jakými jsou např. Even Flow, Alive, Jeremy či Black.
2. Druhé místo si zcela jistě zaslouží sólový projekt amerického kytaristy Slash & Friends (2010). Tato deska obsahuje 14 výborných rockových skladeb a jako hosté se na jejím vzniku podíleli např. Fergie, Ozzy Osbourne, Chris Cornell či Iggy Pop. V souvislosti se Slashem bych rád zmínil také hardrockovou bandu Guns N’ Roses, která dodnes zůstává mojí neoblíbenější a nejinspirativnější skupinou všech dob.
3. Na pomyslnou třetí příčku bych rád umístil akustickou desku Jar of Flies (1994), která vzešla z dílny další americké grungové legendy Alice in Chains. Ačkoli tato deska obsahuje pouze sedm skladeb, naleznete na ní takové pecky, jako např. Nutshell, I Stay Away nebo No Excuses.
4. Dalším velmi oblíbeným kouskem je deska Urban Hymns (1997) od britské rockové formace The Verve. Žánrově bývá tato skupina zařazována do škatulky psychedelický rock a jejich zřejmě nejznámějšími skladbami jsou Bitter Sweet Symphony a Lucky Man.
5. Výčet mých pěti nejoblíbenějších alb bych rád uzavřel deskou How to Dismantle an Atomic Bomb (2004) od irské rockové skupiny U2. Tato deska je velmi melodická, melancholická a především inspirativní. Za zmínku určitě stojí skladby Sometimes You Can't Make It On Your Own či A Man And A Woman.

Tipy Ondřeje Krajtla

Ester Kočičková a Lubomír Nohavica: Černá orchidej. Album, které průběžně poslouchám už čtvrtým rokem. Podle autorů Černá orchidej vznikla jako protiváha rozjuchané a plytké Bílé orchideje populárního dua E+V. Texty a projev Ester Kočičkové nemusí sednout na první poslech každému, ale pokud jí dáte šanci, budete odměněni. Ironický úšklebek, pod nímž se skrývá hořkost a smutek, samota a strach. Není to ale bezedná bažina deprese, občas prošlehne záblesk smíření a naděje.

Szidi Tobias: Do vetra. Poslouchám, přemýšlím. Ještě jsem se nerozhodl. Ale zvukomalebný a onomatopoický Lojzko boduje už teď.

Traband: Domasa; Neslýchané! V přehrávači zůstává Traband hlavně kvůli pětiletému synovi. Desku Domasa už prakticky celou odzpívá sám, u novinky Neslýchané! si nastavil opakované přehrávání na první písničku Moji učitelé. Dál jsme se zatím nedoposlouchali.

Neřež: Kolektivní vina. Neřež nepřekvapí, ale ani nezklame. Povedená deska, z níž pro mě vyčnívá skladba Jednou tu nebudeme, skvěle zazpívaná Miroslavem Donutilem. Kdyby tento bavič měl k dispozici kvalitní repertoár a poctivé hudební vedení, mohl by z něj být originální šansoniér.

Hana Hegerová: Live; Mlýnské kolo v srdci mém. Už jsme měli koupené lístky na listopadový narozeninový koncert. Po ohlášeném konci sólové kariéry nejen naší rodině zbývají jen oči pro pláč a nahrávky. Třeba vynikající Live z roku 1991, kde Hegerová zpívá v životní formě. Anebo poslední deska z loňského roku, která se mi – navzdory řadě negativních recenzí – líbí hodně a čím dál víc. Zpěvačka zde zpívá přesně tak, jak bych čekal od bezmála osmdesátileté dámy. Je to autentický projev, nepřikrášlený, nepřibarvený, svým způsobem syrový a minimalistický. Krásná tečka za kariérou.

Paris Combo: Motifs. Klasika – vytvoří ideální klidnou zvukovou kulisu téměř k jakékoli činnosti.

Vlasta Redl: Na výletě. Jedna z nejlepších tuzemských desek posledních 20 let. Čas od času se k ní vracím a zateskním po časech, kdy „mi malý byl svět, tak jsem chtěl na výlet...“

Soundtrack k filmu Rango. Skvělý soundtrack k neméně skvělému, v tuzemsku neprávem opomíjenému animovanému filmu. Hans Zimmer nebo Los Lobos a variace na klasické westernové melodie, ale také třeba Wagnerův Let valkýr hraný na bendžo. Nezapomenutelné, strhující, dojemné.

Mumford and Sons: Sigh No More. A ještě jednou bendžo. Taky objev letošního jara. Tahle londýnská parta s tradičním nástrojem ovšem pracuje velmi kreativně a jejich energií našlapané písně s romantickými rozervanými texty dokáží nabudit k velkým výkonům. Ideální např. jako doprovod k rannímu běhu na vlak. A i když hrají prakticky ve stejném počtu a je tam to bendžo, rozhodně nelze zaměňovat s Banjo Bandem Ivana Mládka!

Robbie Williams: Swing When You're Winning. Starší věc, kterou jsem objevil teprve letos na jaře. Od té doby mi nejde z hlavy. Netušil jsem, že někdejší hvězdička chlapecké kapely Take That je tak dobrý zpěvák; jeho provedení jazzových a swingových standardů vytváří neopakovatelnou atmosféru. Skladbu Mr. Bojangles si
broukám až překvapivě často.

Robert Křesťan & Druhá tráva: Marcipán z Toleda. S touhle deskou se teprve pomalu sžívám, nechávám si ji zažírat pod kůži. Chlapácký Křesťanův hlas ve spojení se silnými texty ani tentokrát neztrácí nic ze své naléhavosti, s níž zpívá o nenaplněných snech, blížícím se konci a smrti. Je to lahůdka, a nejen proto, že v eponymním Marcipánu z Toleda zrýmoval Křesťan slovo "havelok"!

A nakonec jeden pozdně prázdninový tip. Jestli sníte už léta o cestě do Paříže a o její jedinečné atmosféře, o černé kávě a křupavém croissantu u stolku v pouliční kavárně, pak právě pro vás nabízím zhmotnění tohoto snu. Mladá zpěvačka Zaz před kavárničkou někde na Montmartru, doprovázená jen kytarou a kontrabasem. I bez elektřiny tahle skladba jiskří a srší. 

Tipy Milana Tesaře

Tomáš Reindl: Omnion (Amplion Records). Mix nemožného: stará česká duchovní píseň s východní mantrou, chrápání coby hudební nástroj, alikvotní zpěv, koláž ze hry Járy Cimrmana, indické rolničky a tabla, elektronické smyčkování lidského hlasu. Odvážné a podmanivé.

Vertigo: Metamorphosis (Animal Music). Hudba mé oblíbené jazzové skupiny je méně čitelná než v době skvělého debutu (2005), ale pod kakofonickým povrchem se skrývá krása.

Čechomor: Místečko (Universal Music). Na nejnovějším albu Čechomoru oceňuji kvalitní zvuk, výbornou produkci a výlety k různým žánrům – od moravského folklóru po kvalitní pop.

Jesca Hoop: Snowglobe (Last Laugh). Letošní koncert americké písničkářky Jesky Hoop v Náměšti nad Oslavou jsem bohužel propásl. Její křehké čtyřpísňové EP však řadím k nejlepším nahrávkám letošního roku.

Michael Formanek: The Rub And Spare Change (ECM). Vzpomínka na letošní ročník festivalu JazzFestBrno. Americký kontrabasista s českými kořeny a jeho invenční hra.