Tipy Slávka Klecandra

Mých pět nej? Ani jsem netušil, jak těžké, a vlastně nemožné, bude takový žebříček svých nejoblíbenějších písní nebo alb dát dohromady. Vezmu to tedy podle intenzity zásahu.

1. All Along The Watchtower z alba Electric Ladyland – Píseň Boba Dylana z alba John Wesley Harding v podání Jimiho Hendrixe a jeho kapely Experience. Jak neuvěřitelné napětí a následné uvolnění lze dostat ze tří stále se opakujících akordů, z nichž vlastně jeden slouží dokonce jen jako průchod. Úžasná je ta píseň už v insturmentálně skromné původní Dylanově verzi. Hendrix z ní ale vytvořil malou velkou symfonii.

2. Songs Of Leonard Cohen – tedy první album tohoto mistra ticha. Je pro mě velice těžké vytáhnout z něj jednu konkrétní píseň. Ale snad by to mohla být Sisters Of Mercy. Jasně, Sisters mám asi nejraději, a to nejen kvůli té kutálce Armády spásy, která na nahrávce v mezihrách putuje ve stereu zprava doleva. Někdy tu písničku zpívám na svých koncertech vedle dalších mých zamilovaných cohenovek: If It Be Your Will, Seems So Long Ago, Suzanne, Hallelujah…

3. Visions Of Johanna – mi na dávném úžasném albu Blonde On Blonde letošního sedmdesátníka Boba Dylana přijde snad nejhlubší. Způsob, jakým mladík Dylan zpívá ta neuvěřitelně neuchopitelná slova na jednoduchém harmonickém půdorysu, bere dech. Všimli jste si, že Al Cooper na této nahrávce udělá na varhany chybu? V jednom místě jednoduše zahraje úplně špatný akord. Klidně to tam naštěstí nechali. Protože kdo ví, jestli by to Bob nazpíval takhle fantasticky ještě jednou. A – mezi námi – ta chyba píseň spíš šlechtí. Svým způsobem jako by dávala najevo, že důležitý je obsah a nasazení a ne nějaké „kosmetické detaily“.

4. Leonard Cohen – Live In London – V nevelké sbírce mých DVD jasně kraluje a v už hodně vybujelé sbírce CD rovněž. Ten fantastický koncert starého pána mám totiž na obou těchto nosičích. Webb Sisters a Sharon, tj. vokalistky mistra Leonarda, prostě musíte milovat. CD i DVD jsem si koupil pár měsíců po fantastickém Cohenově prvním pražském koncertu a nějakou dobu jsem se ho ne a ne nasytit. Teď, když tohle píšu, mám chuť si jej znovu pustit.

5. Marnosti ustup je písnička Jirky Smrže z jeho prvního alba Dědičná krev. Před několika roky jsem cestoval z koncertu na koncert kdesi na Českolipsku, měl jsem puštěný Proglas a právě tuhle písničku tam jistý Milan Tesař pustil. Způsobil tím, že jsem musel zastavit auto (naštěstí to bylo už ve vesnici a zajet mimo silnici nebyl problém) a „tu věc“ doposlouchat v tichu. Jirku jsem tehdy ještě neznal osobně a vlastně ani jako muzikanta, ale ještě nikdy do té doby jsem neměl tak silný pocit, že někdo vyslovil úplně přesně to, co bych řekl moc rád sám. Vlastně jako by ze mě na chvíli sejmul jakýsi těžký ranec. Dnes už jsme přátelé a já se nemohu zbavit pocitu, že Jirkovi za tu píseň něco dlužím. A zároveň vím, že ten dluh nikdy nesplatím.

Tipy Vojtěcha Macka

Z úplných novinek mě zaujalo album Emmylou Harris Hard Bargain. Stárnoucí dáma amerického folku se na něm podle textů konfrontuje se světem a objevuje východisko v dětské prostotě (např. píseň Goodnight Old World). Skladby mají decentní a přesto výrazné aranžmá, díky kterému album nesplývá v jednu zvukovou „kouli“. V době přesložitých nástrojových kejklí se zvonivá folková kytara poslouchá velmi dobře, zvlášť pěkně zní titulní píseň Hard Bargain.

Co mohu mít ve věži prakticky pořád, je album z roku 1960 – Hootenanny At Carnegie Hall. Radost z hudby prostě nestárne, zvláště je-li podložena silným textem (ne slátaninou, která se na desky dostává jen proto, že profesionální nahrávka dnes stojí pakatel). Zkrátka Pete Seeger a celá parta kolem něj mají co říct i teď.

Dobře se mi poslouchají australští The Cat Empire. Zmiňuji třeba píseň The Wine Song, ke které mám příjemné vzpomínky. Jsem rád, že konečně není třeba jenom oprašovat staré pardy a že tihle mlaďáci umí vytáhnout
ze současných žánrů kus poctivé muziky. Stejný status nezaprášených hvězd mají v mých očích kluci tázající se Poletíme? Jejich nápady dokážou povznést a člověk se s nimi může zvesela proletět na všedním dnem, sešněrovaným do kravat, byrokracie a úhledných slov. I když píseň Chlastáme na festivalu zní doma v křesle dost tupě, poslechnete-li si ji naživo, ocitnete se na festivalu, i kdyby Poletíme? hráli třeba ve filharmonii. Za aktuální trhač bránice tímto slavnostně prohlašuji jejich song nazvaný Klaus ukradl propisku.

Ještě bych zmínil svou návštěvu koncertu královéhradecké kapely Nadoraz. Pravda, jejich texty do slušného radia z větší části nepatří. Ale už jste slyšeli třeba jejich píseň Sezřaly mi kontrabas dřevokazné houby?

Tipy Milana Tesaře

Mike Marshall & Caterina Lichtenberg (Adventure Music). Úžasné americko-německé mandolínové duo. Repertoár od Bacha po současnou brazilskou hudbu.

Květy: V čajové konvici (Indies Scope). Kolekce jednuchých a přitom velmi silných písní plných slovních hříček. Hodně jiné než předchozí alba Květů a přitom minimálně stejně dobré.

Court Yard Hounds (Sony Music). Nový projekt ženské americké country kapely Dixie Chicks. Folkovější, příjemné.

Jan Spálený: Zpráva odeslána (EMI). Stále jedna z mých nejoblíbenějších českých nahrávek poslední doby. Silné písně o lidech bojujících s nemocemi.

Traband: Neslýchané! (Indies Scope). Traband nezklamal ani tentokrát. Neslýchané! je na rozdíl od Domasa deska více příběhová, ale stejně inspirativní.

Jednofázové kvasenie: Bezfázový stav (Indies Happy Trails). Otcové zakladatelé slovenské folku a velmi silné studiové dvojalbum.

Oboroh: Žalmy III. (Indies Happy Trails). Na nové žalmy od Oborohu jsme čekali 18 let, aniž bychom doufali, že vyjdou.