Slyšte, lidé! – Z konce světa až do Česka

První, kdo se nám představí, bude Philippe Belraux. Je to Belgičan, kořeny má částečně německé, ale žije už několik let v Česku. Skládá hudbu k reklamám, ale současně píše vlastní písně na pomezí popu, elektronické hudby a hudby vážné.

V Česku se usadil také americký kytarista a producent Steve Walsh. Ten v minulosti spolupracoval například se zpěvačkou Norah Jones, s kontrabasistou Viktorem Kraussem nebo se saxofonistou Chrisem Cheekem. V roce 2007 se v jednom klubu v New Yorku potkal s českou kapelou November 2nd a tak začalo jeho setkávání s naší hudební scénou. Seznámil se s varhaníkem Janem Kořínkem a se slovenským bubeníkem Danielem Šoltisem, a protože také produkoval album Marcipán z Toleda skupiny Druhá tráva, poznal kontrabasistu Tomáše Lišku. Se třemi zmíněnými muzikanty pak v roce 2011 nahrál své sólové album Daily Specials. Produkoval také desku zpěvačce Elišce Ptáčkovou, se kterou se později oženil. V rozhovoru pro naše rádio Steve Walsh řekl: „Vždycky mě zajímalo, když spolupracují hudebníci z různých zemí. Na lidech z různých kultur je ve skutečnosti více toho společného než rozdílů a právě na spolupráci umělců z různých kultur se to dá dobře předvést. Každý z nás má totiž jiné zkušenosti, ale snažíme se vyprávět společný příběh. Vzniká pěkný kontrast mezi nahrávkou a jednotlivými hudebníky.“

V Česku se usadil a s Češkou se oženil také Joel Bros, původně vojenský letec a diplomat, který se však dnes věnuje především hudbě. Se svými šansony – jsou to především jeho autorské písně o lásce – vystupuje v klubech a v divadlech. Na svém albu Avant de partir se Joel Bros stylizuje například do rolí platonického obdivovatele, šťastně zamilovaného muže nebo zralého člověka, který se ohlíží za svým životem.

Další, koho budeme v pořadu poslouchat, je Justin Lavash, rodilý Londýňan. Účinkoval jako kabaretní hráč a pracoval také jako studiový hudebník a překladatel. V roce 2000 opustil kabaretní jeviště a začal se soustředit na hudbu. Nyní už více než deset let působí v Česku a vedle vlastních projektů spolupracoval například s Lenkou Dusilovou nebo s Monikou Načevou. Nedávno mu vyšlo nové album nazvané Changing Of Tides, tedy Střídání přílivu a odlivu. Pojal je jako reflexi proměn ve vlastním životě, v jednotlivých písních se odráží prodělaná nemoc, frustrace, ubývání sil i stárnutí, ale také změny v naší zemi a ve světě. V nedávném rozhovoru pro naše rádio vzpomínal Justin Lavash na své první kontakty s naší zemí. Do Československa poprvé přijel v roce 1991 a tehdy jej zaujala například skupina Šum svistu, která mu nepřipomínala nic, co znal z Velké Británie. „Na začátku 90. let Británie prožívala techno šílenství a slyšet tady u vás něco také jiného, byla osvěžující změna,“ vzpomíná. Do Česka se pak Justin Lavash přistěhoval v roce 2004 a tehdy už byly podle něj rozdíly mezi českou a britskou scénou menší. „A to je škoda, protože tato země by měla spíše propagovat něco jedinečného a ne kopírovat trendy,“ říká s tím, že od té doby však poznal několik velmi originálních českých umělců. Hovoří o Lence Dusilové, Vladimíru Mertovi nebo Monice Načevě. V rozhovoru s Ondřejem Bezrem pro časopis UNI Justin Lavash říká, že dnes už neplatí, že každý muzikant, který pochází z Británie nebo ze Spojených států by byl v Česku automaticky brán jako dobrý. „Takže ve zdejším prostředí už nejsem exostický,“ dodává, s tím, že pro něj není důležité být autentický. Cítí se především jako písničkář a dobrý kytarista.

V roce 1998 zvítězila na festivalu Zahrada kapela s téměř nevyslovitelným názvem Eoghan O’Reilly & Happy to Meet. Šumperská sestava v čele se zpívajícím irským učitelem nadchla diváky i přítomné hudební publicisty. Rodilý Ir se nakonec se zbytkem kapely rozešel a ostatní muzikanti pokračují dodnes jako Happy To Meet. Eoghan O’Reilly zkoušel štěstí s několika sestavami. Po rozpadu skupiny The Bottlewash Band začal hrát s The Ceol [kjoul] Flies.

Další v Česku usazený písničkář pochází z Manchestru. Jmenuje se James Harries a u nás ve studiu už představoval několik svých desek. Z toho jednu točil v roce 2010 v protestantském kostelíku v Kalifornii, další nahrával původně jen jako provizorium na svůj mobilní telefon a potom tuto nahrávku v téměř nezměněné podobě vydal. Vedle písňové tvorby se James Harries věnuje i filmové hudbě – podílel se například na hudbě k filmu Lidice. Jeho nejnovější studiové album se jmenuje Until The Sky Bends Down, jeho první část natočil s velkou kapelou a část druhou pojal jako komorní nahrávku, jen s klavírem nebo s kytarou. Nad natáčením ve studiu bděl irský producent Paul Bell, který byl také u výběru písní, které se na desku dostaly.

Už více než deset let žije v Praze také polská písničkářka Agu. Česko ji uchvátilo v době, kdy obě země – tedy Česká republika i Polsko – vstupovaly do Evropské unie. Agnieszka měla tehdy čerstvě po maturitě, a zatímco někteří její bývalí spolužáci mířili do západní Evropy, ona se rozhodla zakotvit ve městě nad Vltavou. Agu skládá zasněné písně s texty v polštině, angličtině a češtině. Na jejím prvním albu, které vyšlo před několika málo týdny, ji doprovází kytarista Tomáš Holý, živě teď Agu vystupuje s dalším kytaristou, Viktorem Chomiakem. Album se jmenuje Ke světlu.

Anglický písničkář Jamie Marshall působil 20 let na londýnské klubové scéně. Jednou si však řekl, že potřebuje změnu, a protože Prahu měl dlouhodobě rád, usadil se v samotném jejím srdci, nedaleko Václavského náměstí. Pravidelně vystupuje v pražském klubu U Malého Glena a na dalších místech. Osm let, do roku 2014, doprovázel také zpěvačku Věru Martinovou. A v roce 2011 zahrál Jamie Marshall živě v našem studiu.

Další britský písničkář, který se rozhodl usadit v Praze, se jmenuje Alasdair Bouch. Před časem v rozhovoru pro naše rádio vyprávěl, jak vyrůstal v období grungeových kapel, jako byly Nirvana nebo Sonic Youth. „Tyto skupiny pracovaly se silnou vnitřní energií, která mi jako teenagerovi zmítanému emocemi imponovala,“ říká s tím, že ovšem poslouchal také Simona & Garfunkela nebo Joan Baez, což byli oblíbení interpreti jeho otce. Dnes má rád folkovou hudbu a také písničkáře ze 60. let, jako byli Tim Buckley, Leonard Cohen nebo Neil Young. Do Prahy Alasdair Bouch přijel víceméně náhodou. Žil nějakou dobu v Německu, kde učil angličtinu. Ale přijel do Prahy a město si okamžitě zamiloval. „Měl jsem silný pocit domova a klidu. To se mi stává jen na nejzvláštnějších místech na světě,“ říká. Na českých posluchačích jej prý hned napoprvé překvapilo, že si zakoupí lístek na koncert, ale pak se během představení klidně mezi sebou baví. Má prý koncerty, při kterých mu publikum skoro nevěnuje pozornost, i takové, kdy všichni sedí tiše jako v divadle. „Publikum si nevybereš,“ uzavírá v rozhovoru pro časopis Full Moon. Na otázku, jak skládá písně, Bouch odpovídá: „Nemůžu se samozřejmě k psaní nutit. Nemohu každé nastoupit jakoby do práce, sednout si, vzít kytaru a pokusit se složit píseň. Na začátku musí být vždy nějaká inspirace, ať už je to konkrétní událost nebo třeba počasí. Většinou dostanu nápad v ten nejhorší okamžik – uprostřed noci, nebo když jdu po ulici a nemám u sebe papír a tužku ani kytaru. Ale přichází to samo od sebe, nemůžu se k tomu nutit.“

Phil Shoenfelt je 64letý rocker, který na pražské scéně působí už více než 20 let. Předtím působil v londýnských klubech a také v New Yorku. I jemu se Praha zalíbila natolik, že se v ní usadil a založil si u nás kapelu z českých muzikantů Southern Cross. Loni v srpnu si připomněl přesně 20 let od svého prvního českého koncertu – tehdy s doprovodem skupiny Tichá dohoda. Vrátil se na místo činu, tedy do klubu U vystřelenýho oka v Praze, a natočil tam nové koncertní album, které nazval The Bell Ringer. Mimochodem v Tiché dohodě před těmi dvaceti lety hráli baskytarista Pavel Krtouš a bubeník Jarda Kvasnička, kteří jsou teď členy Shoenfeltovy skupiny Southern Cross. Sestavu doplňuje hráč na pedálovou steel kytaru David Babka.

Na úplný závěr pořadu si připomeneme nedávný úspěch jednoho Angličana žijícího v Česku. Zpěvák Adrian T. Bell totiž získal za své album Different World cenu české hudební kritiky Apollo, a porazil tak v pomyslném souboji skupinu Zrní, Lenku Dusilovou, duo Kieslowski nebo Dva. Adrian T. Bell začínal jako člen rockové skupiny The Prostitutes a na albu Different World se vůbec poprvé představil jako sólový zpěvák. Bell se věnuje alternativnímu rocku a blízko má k takzvané kytarové scéně. Jeden z porotců ceny Apollo, Jaroslav Špulák, jeho vítězství okomentoval slovy: „Na albu Different World se Adrian T. Bell odchýlil od zvuku, který vytvořil se svou domovskou skupinou, a ukázal tak, že jako umělec je schopen se měnit a rozvíjet. V písničkách je méně agresivní, z jeho projevu jsou cítit životní i umělecké zkušenosti, civilnost a nadhled. Stylově se vlastně dostal k rockovému mainstreamu a nabídl sympatické přesvědčivé písničky. Příjemná barva hlasu, schopnost vystavět silnou melodii, která zůstane v paměti, i velmi dobrý zvuk alba patří k důvodům, proč Adrian T. Bell Cenu Apollo za rok 2014 získal.“