Get the Blessing: Vytvořit něco organického a lidského
Get the Blessing je jazzové kvarteto z britského Bristolu, které tvoří baskytarista Jim Barr, bubeník Clive Deamer (oba bývalí členové triphopové skupiny Portishead), saxofonista Jake McMurchie a trumpetista Pete Judge. Přečtěte si úryvky z rozhovoru, který vznikl před nedávným vystoupením skupiny na Český rozhlas Jazz Festu v Praze.
Jakým způsobem se Jimovy a Cliveovy zkušenosti z triphopové scény promítly do vašeho způsobu komponování?
Jim: To nejdůležitější, co nás z té doby poznamenalo, bylo, že jsme se snažili co nejvíce vzdálit od pevných metronomických struktur té hudby a tvořit něco velmi organického a lidského. Žádné samply, žádné stopy metronomu. Chtěli jsme hrát naprosto svobodně, co jsme chtěli a kdy jsme chtěli, a usilovně na tom pracovat. Jinak si nemyslím, že bychom při tvorbě jako kapela byli poznamenáni jakýmkoli hudebním stylem. Když improvizujeme, je to směs čtyř různých způsobů, které jsou ovlivněny hudebním backgroundem každého z nás.
Clive: Já s Jimem jsme sice v některých momentech své dráhy hráli věci, které mohly připomínat triphop. Ale vedle toho jsem například pokračoval v hraní stylů jungle a drum&bass, s nimiž jsem začal už v kapele Reprazent Roniho Size.
Jaká je tedy role improvizace při vaší tvorbě?
Clive: Ta je velmi důležitá. Některé skladby na našich albech jsou kompletně improvizované, což například právě v triphopu vůbec není obvyklé.
Jim: Úplně na začátku jsme hráli především skladby Ornetta Colemana. Jeho skladby mají velmi silné melodie, ale současně z nich cítíte výrazný vliv improvizace. My jsme se vždy snažili hledat takové způsoby skládání, abychom se cítili volně – nikoli ve smyslu free jazzu, ale v tom smyslu, že se všichni čtyři hráči vyjadřují svobodně, ale současně hrají spolu. Nikdo z nás není sólista, kterého by ti ostatní doprovázeli. Nikdy také nehrajeme stejně, pokaždé jsou v našich skladbách určité improvizované odlišnosti, které závisejí především na tom, co jsme měli k večeři (smích).
Na inspiraci ranými pracemi Ornetta Colemana se odvoláváte i na svém webu. Dá se vůbec tato hudba přeložit do jazyka počátku 21. století?
Pete: I v roce 2018 působí Ornettovy rané nahrávky tak svěže jako máloco jiného. Poslechněte si energii a ducha té hudby a způsob, jakým všichni čtyři členové kvarteta naprosto rovnocenně přebírají zodpovědnost za rytmus, melodii i harmonii… A to už vůbec nemluvím o tom, jak dokážou pracovat s prostorem nebo o radostné strohosti samotných skladeb. To se nedá slovy vyjádřit.
V kapele máte dva melodické nástroje, saxofon a trubku, ale spolupracujete občas také s hráči na housle, violu nebo violoncello. Podle čeho se rozhodnete, že se do dané skladby hodí právě smyčce?
Jim: Musím vás opravit, v kapele máme čtyři melodické nástroje, protože na melodiích se podílíme všichni čtyři. Naše hudba je postavená na proplétání čtyř melodických linek. A ke spolupráci si zveme lidi, které známe osobně a jejichž hudbu také známe. Vůbec pak nezáleží na tom, na jaké hrají nástroje. V okamžiku, kdy takový hráč pochopí, jak naše hudba skutečně funguje, není problém jej zapojit do hry.
Clive: Ale dokud s těmito lidmi nezačneme společně improvizovat, nikdy nevíme, jak to bude dohromady znít. Je pro nás však logičtější oslovit své známé, protože u nich předpokládáme, že budou mít k naší hudbě co říci.
Příští rok budete slavit dvacáté výročí od vzniku. Co považujete za svůj největší úspěch? A máte nějaké nesplněné sny?
Jim: Myslím, že naším největším úspěchem je, že i po dvaceti letech stále fungujeme jako kapela. Podařilo se nám být po celou tu dobu pravdiví sami k sobě a to je myslím slyšet i z hudby, kterou hrajeme.
Pete: To jsi řekl krásně, Jime. Já stále žasnu z toho, jak úchvatné je hrát tuto hudbu s těmito lidmi. Opravdu pořád! A nesplněné sny? Já jsem například snil o tom, že si jednou zahraju v České republice, protože můj přítel z dětství žije třicet let poblíž Brna. Takže teď se mi další sen splní. Rád bych také hrál naši hudbu v Japonsku, na Islandu a v Jižní Americe. A chtěl bych spolupracovat s Björk. Už se ostatně přihodily podivnější věci…
(Rozhovor vznikl pro Český rozhlas Jazz, na jehož webu si můžete přečíst jeho plnou verzi.)