Podpoříte vydání Dvořáka?

Ondřej Šupka o díle napsal:

Jen těžko si lze představit obtížnější podmínky pro soustředěnou práci na rozsáhlém symfonickém díle, než jaké měl Antonín Dvořák v době kompozice své Druhé symfonie B dur. Třiadvacetiletý, tehdy ještě naprosto neznámý, skladatel v té době prožíval hořké zklamání z neopětovaného citového vzplanutí k herečce Josefině Čermákové a ani jeho hmotné poměry nebyly právě utěšené: jako řadový violista orchestru Prozatímního divadla si vydělával jen na velmi nuzné živobytí, které poněkud vylepšovaly pouze skromné příjmy z klavírních kondicí. Bydlel v pronajatém bytě – přesněji řečeno jediné místnosti – na pražském Senovážném náměstí, kde se tísnil s dalšími čtyřmi hlučnými mladíky a starým rozladěným spinetem, o jehož kvalitách asi nejlépe vypovídá označení, kterého se mu od nájemníků dostalo: brnkačka. Vlastní klavír si však Dvořák tehdy dovolit nemohl, a tak právě s　pomocí tohoto nástroje začal 1. srpna 1865 pracovat – samozřejmě bez jakékoli naděje na provedení! – na svém nejrozměrnějším symfonickém díle, jehož rozsah již nikdy potom nepřekonal. Zdá se, že přetlak invence začínajícího autora musel být opravdu obrovský, protože s prací začal pouhé čtyři měsíce po dokončení jiné velké kompozice, První symfonie c moll “Zlonické zvony”, přičemž v mezidobí ještě stihl vytvořit rozměrný cyklus osmnácti písní na slova Gustava Pflegera-Moravského Cypřiše.

Symfonie B dur nese všechny typické znaky Dvořákova raného slohu: překypuje hudebními nápady, které však nezkušený skladatel dosud nedokáže využít zcela přesvědčivým způsobem. Povaha velké části tematického materiálu odkazuje k Dvořákově tehdejší fascinaci německým novoromantismem. Za nejosobitější část díla lze považovat druhou větu, která svojí širokodechou melodikou již předznamenává autora budoucích geniálních adagií, zatímco největší devizu skladby jako celku představuje přesvědčivá instrumentace; ta patří obecně k nejsilnějším stránkám Dvořákova kompozičního mistrovství. Typickým znakem díla je – zejména ve srovnání s předchozí Symfonií c moll – její lyrické, téměř pastorální ladění. Ačkoli Symfonie B dur dlouhodobě zůstává nejméně známou součástí skladatelova symfonického odkazu, skrývá překvapivou spojitost s jiným Dvořákovým dílem, které naopak patří k jeho nejproslulejším – s operou Rusalka, komponovanou o pětatřicet let později. Přední dvořákovský badatel David R. Beveridge totiž objevil, že motiv, který je základním stavebním kamenem této opery, si skladatel “vypůjčil” právě ze čtvrté věty Symfonie B dur. V rámci opery se tento výrazný čtyřtónový motiv nejčastěji vyskytuje v místech obzvláštní závažnosti či v　okamžicích dramatického vyhrocení děje. Zcela zásadní roli sehraje v samotném závěru: po Rusalčině smrtícím polibku a po velkém zpěvu jejího odpuštění se po slovech “Bůh tě pomiluj” rozezní ve fortissimu žesťů ve své původní podobě, která se objevuje v symfonii, jako vyvrcholení katarze. Pro úplnost dodejme, že Rusalka nebyla prvním případem, kdy Dvořák využil Symfonii B dur jako motivický zdroj pro jiné dílo. Některá její témata již roku 1879 zužitkoval ve svém klavírním cyklu Silhouety. S ohledem na celkový rozsah díla, jehož provedení obvykle přesahuje padesát minut, i na podmínky, při nichž symfonie vznikala, dokončil Dvořák kompozici ve velmi krátkém čase, jen o málo delším než dva měsíce. Podle nedostatečně doložených zpráv se později chystal partituru zničit, stejně jako to skutečně provedl s některými jinými ranými díly. Zda tomu tak skutečně bylo, se již zřejmě nikdy nedozvíme. Faktem však zůstává, že Symfonii B dur potkal podobný osud jako řadu dalších autorových děl vzniklých v počátcích jeho umělecké dráhy: po svém dokončení zůstala ležet “v šuplíku” celých třiadvacet let, než se dočkala prvního veřejného provedení. Teprve tehdy se jí i některým dalším raným dílům nyní již světově proslulého skladatele dostalo zasloužené pozornosti. Ve druhé polovině 80. let se totiž skladatel intenzivně zabýval zapomenutými díly svého mládí se snahou znovu je vzkřísit k životu. “Možná, že letos v Praze uslyšíme mou Sinfonii B dur z roku 1865,” píše Antonín Dvořák svému příteli Aloisi Göblovi v srpnu 1887. A dodává: “Pak chystám ještě ty ostatní: Es dur, F dur a d moll, ještě docela neznámé. A tak myslím, že bude opět jednou velké překvapení.” Skladatel podrobil Symfonii B dur revizi a usiloval nejen o její opožděnou premiéru, ale také o její vydání u svého hlavního nakladatele Simrocka. Zatímco provedení díla se skutečně odehrálo již 11. března 1888 v　pražském Rudolfinu v nastudování dirigenta Adolfa Čecha, vydat symfonii tiskem se za Dvořákova života nepodařilo. Došlo k němu až roku 1959 v rámci souborného kritického vydání skladatelova díla.