To je zlatý posvícení
Už jen pár dnů nás dělí od výročního dne svatého Havla, což byl u našich předků tradiční termín tzv. havelského nebo - chcete-li - císařského posvícení. Kromě dobrého jídla se v minulosti posvícení neobešlo bez hudby a tance. Zvyky a obyčeje, které se z generace na generaci předávaly na Plzeňsku a Chodsku, představí ve Folklorním okénku autor pořadu Zdeněk Vejvoda. Poslouchejte ve středu 10. října za pět minut pět odpoledne.
Posvícenskou taneční zábavu v Němčovicích na Rokycansku v 90. letech 19. století takto popsal řídící učitel Josef Hylák: „O posvícenské neděli se večer jde do hospody, kde právě počíná tanec. Tančí se obyčejně do rána. Ráno v pondělí dá hostinský umýti podlahu. Kolem jedenácté dopolodne počne pěkná hodinka, čili krátce pěkná, k níž tanečníci, celá ves, sejdou se v nejlepších svátečních šatech. Uprostřed tančírny hoří lampa. Pěkná končí asi ve dvě až tři hodiny s poledne. Pak jde mládež se převléci do šatů méně pěkných, hned přijde zpět do hospody a tančí se dále. Vyjma přestávky za soumraku, kdy chasa jde k večeři a poklidí si dobytek, tančí se neustále až do noci, někdy déle, někdy kratšeji. Večer za přestávky chodívají muzikanti po vsi, aby od hospodyň dostali nějaký kus masa a napít piva.“ Pan řídící Hylák dodává i hrst pověr, které se váží k posvícení: „Která holka o pěkné jde první do kola, vdá se toho roku. Kdo při jídle zpívá, dostane bláznivou ženu. Když i přes přísný zákaz přišla k muzice žena-šestinedělka, vobhlídla mužské, a ti se pak seprali.“