Když přiletěl čáp

Příchod nového člověka, jeho narození, je považováno za největší událost v lid­ském životě. Nový život byl vždycky vítán. Rozdíly byly snad jen v tom, že někdy lidé toužili víc po narození syna než dcery a dávali přednost zdravým před slabými a nemoc­nými. Jak připomíná Alena Vondrušková v příručce Rodinné svátky a oslavy z roku 2010, tato přání měla svou dobovou logiku a nebyla nikdy samoúčelná.

Od momentu oznámení těhotenství byla v minulosti žena vnímána jako někdo, kdo se ocitl v ohrožení. Toto období bylo opředeno množstvím pověr a předsudků. V jejich základu byl požadavek na udržení plodu a jeho řádný vývoj v matčině těle. Současně s tím působilo i přesvědčení o určitém nebezpečí pro ženu v tomto mezním, přechodovém stavu, a to ve smy­slu fyziologickém i společenském. Předpokládalo se, že těhotná je po celou dobu vystavena působení tajemných sil.

Je příznačné, že stav těhotné ženy nebyl v lidové mluvě nikdy ozna­čován přímo, ale obcházel se různými, často poetickými výrazy, např. bude chovat, nosí dítě pod srdcem, čeká rodinu, chodí s outěžkem, je v okolnostech, je v požehnaném (nebo jiném) stavu. Mnohé z označení měly krajovou či místní působnost: na Valašsku těhotná tzv. chodí s velkým nebo hrubým životem, na Hané, v okolí Strážnice, Skalice a dále na západním Slovensku je taková, samodruhá, těžká, obtěžkaná, na Brodsku a Kloboucku je těhotná žena široká, na Brněnsku je zamyšlená.