Nicolas Genest a pocta jazzové historii

Rozhovor s francouzským trumpetistou Nicolasem Genestem

Inspirovali jste se při natáčení alba A Long Lone Way nějakým konkrétním duem ve složení trubka a klavír?

Inspiruje mě určitě Chat Baker a jeho spolupráce s různými pianisty a kytaristy. Také jsem poslouchal spoustu triových nahrávek. Například klavírní trio Billa Evanse, to je přesně můj šálek čaje a velká inspirace. Evans mě velmi ovlivnil nejen jako klavírista, ale celkově jako hudebník, jehož hra je intimní, lyrická, emocionální. Natáčel i sólová alba, ale nejčastěji hrál v triu, což je pro mne podobně intimní vyjádření jako hraní v duu. Slavných dvojic v jazzu totiž až tak moc není. Clark Terry hrál s Oscarem Petersonem, John Taylor s Kennym Wheelerem, zkoušeli to i někteří další. Avšak podobnou křehkost najdeme i u Milese Davise, jehož balady jsou v tomto ohledu skvělé. Nenahrával je sice v duu, ale lyrická složka jeho hudby, důraz na píseň, zpěvnost improvizací a melodií, to vše se u něj hraní v duu blíží. I jeho nahrávky mi dodaly chuť zkusit něco mnohem intimnějšího, než co jsem dělal doposud. Tedy něco jiného než projekty, ve kterých účinkuje větší množství hudebníků.

Jaký repertoár jste pro album zvolili?

Jsou to především skladby, které jsme s Yvanem napsali, a to zčásti přímo pro tuto příležitost. Dále jsem upravil některé balady, které jsem napsal už dříve a které jsem měl chuť právě s Yvanem přepracovat. Celkem máme na albu devět původních kompozic a jeden slavný standard, My Funny Valentine, který hrál i Miles Davis nebo Chat Baker. Je to tedy taková má pocta jazzové historii.

Snažili jste se v případě této skladby být co nejoriginálnější, nebo jste se cíleně přiblížili nějaké známé verzi?

Nebyl jsem tak odvážný a ctižádostivý, abych se snažil napodobit jiné verze. Nemohu se přece ani přiblížit zvuku Milese Davise a takto v duu nemůžeme hrát podobně jako Chat Baker. Nejsme titíž hudebníci, máme jiný jazyk. Udělali jsme tedy s Yvanem vlastní verzi. Vytvořili jsme novou barvu, částečně se vzdalujeme tématu i harmonii, ale současně jí zůstáváme tak blízko, že je to stále ještě ona skladba. Hlavní téma zůstává, pořád je tam slyšíme, ale vytváříme variace, které se mohou originálu vzdálit. Forma se mění, ale základ je stále stejný.

Na vydání alba jste úspěšně získali finance pomocí crowdfundingu. Jak moc je tato praxe ve Francii obvyklá?

Crowdfunging je stále rozšířenější, protože v poslední době je velmi obtížné získat finance na vydání alba. Ministerstvo kultury a další oficiální poskytovatelé dotací jsou stále méně štědří, a proto se snažíme najít nové formy financování. Peníze potřebuje každý, není tedy úplně samozřejmé, že najdete dostatek dárců. Výsledek není zaručený, protože každý potřebuje peníze a není tedy snadné prostředky takto sehnat. Ale crowdfunding je jednou z alternativ k financování z – řekněme – oficiálnějších zdrojů.

Pokračují v současné době vaše další projekty, když se nyní věnujete především duu s Yvanem Robilliardem?

Ano, samozřejmě, rád se věnuji více projektům současně. Potřebuji se hudebně realizovat v různých kontextech. Láká mě totiž vše od hudby barokní a klasické přes jazz až k etnické hudbě Afriky nebo k hudbě indické. Do všech těchto oblastí se rád nořím nikoli pouze jako autor, ale především jako interpret. Musím se věnovat současně všem těmto žánrům, abych byl spokojený. A je toho ještě víc. Nedávno jsem například založil nový projekt, se kterým hraji hudbu ve stylu Milese Davise ze 70. let. Pokračuje samozřejmě skupina Hati, která mi stále přináší velkou radost. Ostatně letos má dvacet let a já jsem opravdu rád, že mohu tak dlouho hrát společně se svými přáteli. Hudba má totiž k přátelství velmi blízko. Se spoluhráči sdílím své pocity a emoce. Atmosféra v naší kapele není jen profesionální, ale také přátelská.