Jana Koubková: A tak si jdu… (recenze CD)

Jana Koubková dokazuje celým svým hudebním životem, že jazz je hudba pestrá a zábavná. Vnímáme-li však jazz v užším slova smyslu, pak jsou nejen zpěvaččina nejnovější alba dokladem toho, jak úzká jí žánrová košile je. Zatímco titulem minulé desky Smrt standardizmu vyhlásila pomyslný boj jazzovým standardům, na novince jako by žánry – po vzoru Milese Davise – přestala řešit úplně: „A tak si jdu bezstarostná, cestou domů pískám si.“

Album A tak si jdu… však vůbec není bezstarostné; ostatně i v titulní písni naznačuje autorka (hudby i textu), že ji někdo sleduje. V dalších skladbách pak zpívá o tom, jak se na nás řítí auta v protisměru, jak naši duši chytají sociální sítě nebo jak nás straší Alzheimer (Země se otřásá) nebo že „pýcha mě míchá“ (Tvá pýcha mě míchá). Zpívá se o tom, že je člověk nasáklý vodou a kapkami deště (Šípr) nebo že naopak z mraku neprší (Hvězdy nesvítí). Vážnější témata pak vyvažují nonsensové legrácky jako Retro kecy nebo Táhne táhno.

Jana Koubková, naše přední odbornice na scat, tentokrát posluchačům nabízí pouze jednu píseň beze slov, Vrátek jejího dvorního kytaristy Romana Hampachera. Jinak stojí celé album na slovech, přičemž v jednotlivých písních se více zdůrazňuje forma textu, obsah, případně obojí. Zpěvačka si většinu textů napsala sama, ale ve třech případech sáhla po tvorbě třebíčské učitelky Mirky Hedbávné. Její verše, z nichž přímo čiší hravost, skvěle ladí se stylem Jany Koubkové. Texty plné živlů (mlha, voda v řece, hlína, oheň) jsou pěkným doplňkem ke zpěvaččiným písním o dešti nebo o škebli na útesu.

Stejně jako je album pestré po textové stránce, překvapí také hudební barevností. Zatímco minulé CD Koubková nahrála v triu s Romanem Hampacherem a s bubeníkem Janem Červenkou, tentokrát se ve studiu sešlo osm osobností včetně varhaníka a akordeonisty Ondřeje Kabrny nebo perkusisty Alana Vitouše. Pochopitelně nehrají všichni ve všech skladbách, ale vytvářejí různorodé menší sestavy, díky nimž může album stylově přecházet od šansonu přes blues až po docela rázné rockové pasáže. Co píseň, to jiná nálada a jiný styl a často jsme svědky zajímavé proměny i během skladby. Blues Táhne táhno tak během čtyř minut nabídne zpěv à la Semafor, „romskou“ pasáž a jugbandové sólo. Zprvu bezstarostná titulní A tak si jdu přináší katarzi v podobě řevu. Hořela hora pak Janu Koubkovou představuje na půl cesty mezi písničkářským folkem a akustickým jazzem, jak to známe od Dáši Voňkové.

Jestliže tedy na minulé desce naše přední jazzová zpěvačka deklarovala (jazzovým) standardům smrt, na novince o ně ani nezavadí. Jazzová je zde především svobodomyslnost, která k této dámě patří už několik desítek let. Nebudu bez odstupu tvrdit, že A tak si jdu je nejlepší album, které kdy Jana Koubková natočila. Určitě je však jedno z nejlepších, a dost možná je to nejpestřejší a možná také nejpřístupnější.

Vydavatel: Supraphon
Rok vydání: 2016
Žánr: jazz/folk
Celkový čas: 51:12

www.janakoubkova.cz

Článek vznikl pro časopis UNI