Nezmaři: Stopy bláznů (recenze CD)

Skupina Nezmaři vznikla v roce 1978. Všichni tři její současní mužští členové (Pavel Zajíc, Tonda Hlaváč, Pavel Jim Drengubák) spolu hrají nepřetržitě od roku 1979. Šárka Benetková se stala členkou Nezmarů v roce 1990. Od roku 2002, kdy ze skupiny odešla Pavlína Jíšová, vystupují Nezmaři v nezměněné sestavě. Neznamená to však, že by hráli stále stejně. Jejich repertoár se postupně posouvá od převzatých melodií s českými texty k autorskému repertoáru. Mezitím začali spolupracovat s Mikim Ryvolou a se symfonickými orchestry, a blízká je jim jak trampská poetika, tak swingový jazyk (už v roce 1996 ostatně nahráli Ellingtonovu melodii Mood Indigo nebo Gershwinovu A Foggy Day).

Když tedy Nezmaři v roce 2014 vydali album, na kterém se jazzové harmonie, klavírní doprovody a swingující sbory střídají s tvorbou Mikiho Ryvoly, nemůže nás to překvapit. Nejen proto, že Ryvola je ve skutečnosti taky swingař, ale především proto, že dokonale sladěné a léty prověřené (ani na krásných fotografiích v bookletu kapela nezastírá svůj věk, což je moc dobře) hlasy všech čtyř Nezmarů tento repertoár opravdu zvládají na výbornou. Album se z větší části nese v pomalých tempech, výrazné harmonie mírně převažují nad melodiemi. Ale na druhou stranu – klenutá sóla Šárky Benetkové se okamžitě vryjí do paměti. Nástrojové aranže jsou spíše jednodušší – základ tvoří piano nebo kytara, někde vystupuje do popředí basová linka (Co má se stát), jednotlivé písně zdobí hostující nástroje (housle, cello, irská flétna). Lidský hlas zůstává hlavním nositelem informace – a to nejen textu, ale i hudebních emocí. Zvolenými aranžemi (hodně klavíru, resp. kláves) má album možná blízko k popu, ale kombinace výrazného ženského sólového hlasu s mužskými sbory se popovým klišé vymyká (vokální křoví v popu i ve folku mnohem častěji obstarávají dívčí hlasy).

Možná více než popové je nové album Nezmarů šansonové. Nechybí na něm blues (Co má se stát), swing (Ponorná řeka), jazzová balada (Chtěl bych být), ani z folkové cesty kapela ostatně zcela nesešla (Minová pole) a titulní Stopy bláznů připomínají zlidovělý evergreen Tisíc mil tak nápadně, že se domnívám, že jde o úmyslnou citaci. Autorskou tvorbu (melodie pocházejí zpravidla z pera Šárky Benetkové, nejvíce textů dodal Pavel Jim Drengubák) doplňují dvě coververze. Anděl (původně The Angel) zpěvačky Sarah McLachlan s českým textem Karla Macálky je jedním z nejpopovějších momentů a má jednu z nejvýraznějších melodií. Cohenovo Hallelujah, zde s vánočním textem Pavla Zajíce, by bylo vhodným tématem na esej – mám už pocit, že každý den narážím na novou českou verzi této písně. Verze nezmarská nepatří k těm nejhorším, ale v případě obou coververzí platí, že bez nich by album bylo sevřenější a čistší.

Mezi nejsilnější momenty alba zcela subjektivně řadím úvodní svižnou Ponornou řeku, píseň Ty se ztrácíš, která náladou odkazuje ke starší tvorbě Nezmarů, Zvláštní štěstí na text Lenky Ryvolové, výrazný refrén v písni Cesta domů a také absenci refrénu v písni Bez refrénu. Její lehce sebeironický text lze vnímat i jako (možná nevědomou) narážku na to, že některé nové písně Nezmarů plynou bez výraznějších proměn („Je to dost neobvyklé znovu sloku zpívat / I jinou melodii chtělo by to dát / My jenom doufáme, že nezačnete zívat…). Jenže ono to kupodivu funguje. Jako by ti tři pánové a jedna dáma dokázali objevit a nenápadně zdůraznit kouzlo nenápadnosti. Pokud tedy v téže písni zpívají „Už nám nic nepomůže, nevíme jak dál“, musíme to brát s velkou rezervou. Nezmaři svou novinkou nemíří na vrcholky hitparád (a proč by to také dělali?), jejich album – troufám si odhadnout – asi nepromluví ani do žánrových cen. Ale je vkusné, pohodové a v nenápadnosti skrývá nahromaděnou energii. Stačí se jen znovu zaposlouchat do Šárčina hlasu.

Vydavatel: JIM-ART s.r.o.
Rok vydání: 2014
Žánr: folk/swing
Celkový čas: 39:49

www.nezmari.cz