Lubomír Javůrek & Bokomara: Pro nikoho (recenze CD)

Bokomara Luboše Javůrka sice nikdy nepatřila na naší folkové scéně k absolutní špičce, ale dlouhodobě si udržuje pozici solidní kapely, jejíž melodické písně mají potenciál oslovit široké publikum. Více než kapela je Bokomara značka, za kterou se vejdou různé Javůrkovy projekty – od písničkářského dua s Petrou Šanclovou až po – dnes už dlouholetý – společný koncertní program s Naďou Urbánkovou. V současné době tvoří vedle kapelníka základ Bokomary Radek Mařík (kytary), Mirek Novotný (klávesy), Vojtěch Kabelka (basa) a Pavel Kříž (bicí). Tedy sestava, která folkrockový až folkpopový repertoár dokáže zahrát skvěle. Nové album s lehce ironickým názvem Pro nikoho však stojí na konceptu „Bokomara & hosté“, jako by chtěl Javůrek prostřednictím časosběrného dokumentu (album vznikalo v letech 2013–16) představit své hudební přátele a spolupracovníky. Ve studiu se tak vedle už zmíněné Petry Šanclové vystřídali jazzová zpěvačka Ženeva Dubská, skvělá slovenská rytmika Maťo Gašpar a Marcel Buntaj, univerzální brněnský basista Tomáš Koudelka, saxofonista Michal Žáček, klasicko-undergroundový violoncellista Josef Klíč nebo hned několik skvělých kytaristů – Michal Pospíšil, Michael Vašíček, Martin Kostaš a Miloš Makovský. Tedy něco jako „kdo je kdo v Brně a širokém okolí“.

Množství hostů je pro album určující a je obrovská škoda – pokládám to možná za největší slabinu desky – že booklet neobsahuje podrobné údaje o obsazení jednotlivých skladeb. Obal Bokomara tentokrát opravdu odbyla, což je škoda i proto, že texty písní byly pro tuto kapelu vždy důležité a jejich otištění v bookletu by bylo vhodné. Ale zpět k hudbě. Písně na novém albu spojuje bohatý zvuk a důraz na harmonickou složku. Neznamená to, že by Bokomara používala bůhvíjak složité akordy, ale to, že zvolené harmonické postupy výborně ladí s Javůrkovými melodiemi a především výrazně podporují kapelníkův „cohenovsky“ vyprávěcí styl zpěvu. V některých písních totiž Luboš Javůrek téměř šeptá (Sladká slova), nicméně právě košatý doprovod kytar a kláves v dobrém slova smyslu vyplňuje prostor. Pro srovnání doporučuji poslechnout si starší píseň Madalen (zařazenou na album jako bonus), postavenou spíše na silné melodii sólového zpěváka a méně plném doprovodu. Oba formáty jsou v žánru relevantní a současné zvukové inklinování k popu – ve spojení s hitovými melodiemi – určitě není krokem špatným směrem.

Zatímco melodie si Luboš Javůrek skládá sám, texty si tradičně nechává psát. Mezi jeho dvorní spolupracovníky patří především Milan Jablonský (jeho slova Javůrek zpíval například na „divadelním“ albu Cenathálie nebo na desce písní pro děti Co se děje v zoo) a Jiří moravský Brabec (autor koncepčního alba Bokomarie). Zatímco Jablonský má na novém albu sedm textů, Brabec tentokrát jen dva (včetně titulní písně Pro nikoho), a to nikoli své nejlepší. Z dalších autorů stojí za zmínku Petr Pololáník, písničkář, který zahynul přesně před deseti lety. Luboš Javůrek si z jeho pozůstalosti vybral text Sladká slova.

Fakt, že nezpívá vlastní slova, sice může Javůrkovi ubírat na autenticitě, nicméně dá se přepokládat, že řada textů mu vzniká přímo na tělo a že v nich najdeme velmi osobní prvky a témata. Příkladem je píseň Žaloba se vzpomínkami na doby naštěstí minulé (občanka, džíny, dlouhé vlasy). Do jiného prostředí nás textař Milan Jablonský zve v parodické písni Veselá tráva, v níž vedle tématu daného jejím názvem (mimochodem Veselá tráva byl po roce 2000 Javůrkův vedlejší koncertní projekt) zaujme vtipné vylíčení trampských reálií nebo zmínka o rose na kolejích. Další výraznou písní je duet Poslední molo, v níž struktura veršů (ABAB) koresponduje se strukturou celé písně (střídání mužského a ženského hlasu). Mimochodem rým práská/láska zde kupodivu vůbec nezní trapně. A Jablonský do čtvrtice – povedla se i polochrapotem/pološepotem interpretovaná píseň Někdy mám náladu s jemným přizvukováním saxofonisty Žáčka.

Naopak mezi méně vydařené řadím podivnou skladbu o lásce k mimozemšťance Hlavička do trojúhelníku (mimochodem rým kobře/dobře není příliš originální) a s rozpaky poslouchám i prvoplánově erotický a poněkud kostrbatý („Gladiátorem jsem v aréně touhy“) text Vládi Sulka Bohyně neřesti. Minimálně v těchto dvou případech se kapela z mého pohledu dostala za hranu a její pop pro mne přestává být poslouchatelný.

Album Pro nikoho není tematicky tak sevřené jako starší alba Bokomary Bokomarie, Cenathálie nebo Hantec 3. Svou koncepcí se blíží k desce Miláček, na které v roce 2003 hostovalo deset zpěvaček. Tentokrát jde o více než dvacet hostů, kteří přispěli k plnému a solidnímu zvuku nahrávky. A skutečně by si zasloužili v bookletu více než pouhý výčet jmen bez odkazů k jednotlivým písním.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2016
Žánr: folkrock
Celkový čas: 45:02

www.bokomara.cz

Článek vznikl pro server Brno – město hudby