Žamboši: Přituhuje (recenze CD)

I když vsetínské (tehdy ještě) duo Žamboši zařadilo na své první album To se to hraje… v roce 2006 několik písní s vážnými tématy (Krátká paměť, Bezpečné reggae), pozornost na sebe strhávalo především slovními hříčkami Honzy Žambocha v kombinaci s jeho oblíbenými lichými rytmy. Koncertními hity dvojice se staly písně O znakoplavkách a tak (s refrénem zpívaným pozpátku) nebo Plísnička se simultánním tlumočením do němčiny, která se však na album nakonec nedostala. Žamboši, z nichž se mezitím stalo trio, za svůj debut získali žánrovou cenu Anděl, a logicky tak vyvstala otázka, zda a kam se mohou ve svém žánru vůbec posunout.

Posunuli se – a podle mne tím správným směrem. Hravost a nápady Honzovi zůstaly, avšak většina písní zvážněla. Výsledek je méně komediální a více – řekněme písničkářský, pokud písničkářství bereme jako výpověď o světě kolem nás. Na novém albu Přituhuje si Žamboch troufl hned na několik vážných témat, ve srovnání s nimiž problematika nevyžádané pošty v rapované písni S_p_a_m_p_a_p_a_m působí jako selanka. Zpívající lesník z Beskyd se vyznává ze vztahu k milovanému pohoří (Dřevorubecká), zpívá svobodě (Svobodě), dotýká se rasismu (V koncích), potratů (Duše v ní), nemoci (Odkolébavka) a prostřednictvím textu svého generačního druha a dalšího výborného autora Kuby Horáka také smrti (Jutkinovi). Ani tentokrát hříčky nechybí (už zmíněná S_p_a_m_p_a_p_a_m, dále Chemická nebo závěrečná V podchodu), avšak i tyto odlehčenější písně v sobě nesou vážnější poselství.

Jan Žamboch tvrdí, že se mu lépe píše hudba a že jeho texty jsou „vydřené“. Místy je to cítit v určité upovídanosti (S_p_a_m_p_a_p_a_m) nebo ve snaze uplatnit „vtipný“ rým či jinou slovní hříčku za každou cenu (Chemická), což se pak odráží v horší srozumitelnosti celku („Pošlete tablety, co duří káble ty!“; „Vyzerajú takto opi len“). Ne vždy se také Honzovi daří píseň patřičně vypointovat: ve S_p_a_m_p_a_p_a_m se tečky, i když ne příliš originální dočkáme, zatímco v Chemické nikoli. A výtka do třetice: Ani na tomto albu se Janovi nepodařilo odbourat nářeční výslovnost, ve které není místo pro ráz po neslabičné předložce: [vafrice, vamerice, vaustrálii]. Tyto „drobnosti“ však vyvažují pozitiva. Více než umění rýmovat a vytvářet slovní hříčky na Žambochovi oceňuji velkou slovní zásobu a schopnost se slovy z nejrůznějších oborů pracovat. Podobně jako kolega Horák má i Honza Žamboch schopnost důvěryhodně pracovat s místopisnými pojmy (Bílá a Kněhyně v Žambochově Dřevorubecké; Čingov a Nida v Horákově Parcelách na Měsíci z alba skupiny Zhasni), do písně o lokálním (protiromském) rasismu zakomponuje Kolumbovu loď Niñu jako symbol budoucího kupčení s otroky (V koncích) a vlastně i to rádio Kiss jako jeden ze symbolů v závěrečné písni V podchodu je docela trefné.

Jan Žamboch na albu Přituhuje ukazuje, jak se má dělat angažované písničkářství v nejpozitivnějším slova smyslu. Klade otázky, sám na ně ne vždy přímo odpovídá, avšak nedovolí posluchači nezamyslet se nad nimi. Své výpovědi přitom neobaluje do obyčejné folkové košile, ale do barevných šatů. Spolu s hudebním producentem alba Petrem Binderem přizvali hosty zvučných jmen: kontrabasistu Jaromíra Honzáka, baskytaristu Petra Vavříka, saxofonistu Michala Žáčka a další. Nástrojové obsazení u jednotlivých písní je různé, což albu na pestrosti ještě přidává. Z jednotlivých momentů oceňuji Binderovu kytaru v Chemické (s překvapivým přesahem ke country), Žáčkův saxofon ve V koncích nebo Žambochovu akustickou kytaru v kombinaci se smyčcovým kvartetem v Odkolébavce. Někdejší druhá polovina duo Stáňa Žambochová tentokrát méně zpívá, zato však začala hrát na akordeon. Třetí ze současného tria, Jura Nedavaška, se drží v pozadí a jeho bicí slyšíme pouze v písni O ohních, trávě a milencích. Žamboši prostě patří ke kapelám, jejichž studiová a pódiová podoba se zásadně liší, což není hodnocení, ale pouze konstatování.

Folk jako žánr se vzpírá jasné definici, respektive vedle sebe žije definic několik. Vezmu-li v potaz dvě, totiž folk jako důvěryhodnou autorskou výpověď a folk jako zajímavě zaranžovanou akustickou hudbu, Žamboši obojí splňují vrchovatě. Proto, i přes několik drobných nemotorností, považuji Přituhuje za nejlepší českou folkovou desku roku 2009. (Jen ty „drsňácké“ naaranžované fotografie na obalu pořád nemůžu pochopit. Momentky ze studia v bookletu působí mnohem důvěryhodněji a s ryzí a nepřearanžovanou hudbou Žambochů ladí víc.)

Vydavatel: Indies Scope
Rok vydání: 2009
Žánr: folk
Celkový čas: 49:04