Zemřel Josef Režný

Před deseti lety v roce 2002 jsem byl jako elév přizván do programové rady věhlasného Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích. Tehdy zde doslova kraloval patriarcha všech českých dudáků a můj dávný vzor v oboru regionální hudební historie a folkloristiky pan Josef Režný. Nesmírně jsem si toho pozvání považoval. Někteří lidé se prý dokonce báli jeho odzbrojující a nikoho nešetřící upřímnosti. Však mu tato vlastnost v době totality také vynesla ztrátu zaměstnání, dlouholeté politické šikanování a načas dokonce odstřižení od jeho vyvzdorovaného dudáckého festivalu. I v těžkých dobách při něm však stála jeho úžasná paní Julinka, celá rodina a přátelé z Prácheňského souboru, který Režný v roce 1949 spoluzakládal.

Absolvent reálného gymnázia a celoživotní autodidakt Režný (ročník 1924) se po zkušenostech z dělnických a úřednických profesí vypracoval až na ředitele městského muzea ve Volyni a především se stal uznávaným evropským badatelem v oboru bordunových nástrojů. Režného životní dílo, monografie 5000 let s dudami, vyšlo v tomto roce ve druhém opraveném vydání. Kromě toho byl Režný autorem stovek úprav lidových písní a vynikající, navíc svého druhu jediné Školy hry na české dudy (1981). Díky častým kontaktům kvůli strakonickému festivalu jsem směl být alespoň v drobnostech Režnému nápomocen při přípravě dalších publikací, bilancujících především jeho sběratelské dílo (Po stopách dudáků na Prácheňsku 2004, Písně a řeči 2008). Dodnes mám v hlavě útržky našich dlouhých hovorů, ve kterých upřímně, sebeironicky a bez zbytečného patosu líčil osudy své generace za protektorátu, nadšení po roce 1945, vystřízlivění a strach v padesátých a naději v šedesátých letech i později, to vše v souvislosti s proměnami jihočeské lidové hudby a její jevištní prezentace.

Pro múzickou rodinu Režných, Prácheňský soubor a bez nadsázky pro celou českou hudební kulturu znamená Režného odchod bolestivou ztrátu. Je nenahraditelný. Jeho stopa ve všech zmíněných oborech i v lidských srdcích je hluboká a troufám si říci, že se ve vzpomínkách jeho přátel nikdy neztratí. Jsem nesmírně vděčný osudu za to, že se naše cesty protnuly. Inspirativní přátelství pana Josefa Režného považuji za jedno z nejdůležitějších setkání v mém dosavadním životě.

Autor článku: PhDr. Zdeněk Vejvoda, Ph.D., etnomuzikolog, Etnologický ústav AV ČR Praha