Zbojnictví na Valašsku vzniklo a nejvíce se rozmohlo v době povstání poddaných proti vrchnosti v letech 1621 - 1644. Jakmile z nejrůznějších důvodů nastala přestávka v bojích povstalců, uchylovala se část těch odvážnějších bojovníků ke zboji a tvořily se skupiny, které pobývali v lesích. Za války byl feudální řád silně uvolněn. Pokles autority zemských úřadů, násilí císařských i spojeneckých vojsk, náboženské pronásledování a bída – to všechno přímo pohánělo Valachy, aby hledali spravedlnost se zbraní v ruce. Mnozí chlapci utíkali do hor a dali se na zboj. Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.

Zbojnické družiny vedli často synové fojtů. Historické prameny nás vedou k Ondruškovi, synovi fojta z Leskovce u Vsetína, na Frýdecku to byl Ondráš, syn fojta Šebesty z Janovic a zbojníky kolem Liptálu vedl fojt Košut ze Lhoty. Jinou silnou zbojnickou družinu měl hejtman Adamčík a na jeho hlavu vypsal moravský tribunál už v roce 1639 odměnu 500 zlatých. Roku 1640 podnikal Adamčík vpády až do brněnského kraje, kde napadl mimo jiné 60 císařských rejtarů. Adamčík byl zajat, poté se svým druhem Urbanem propuštěn z vězení pod podmínkou, že zanechá zbojnictví. Ale dal se znovu na zboj a roku 1641 byl dopaden až u slovenské Trnavy. Ze zbytků Ondruškovy a Adamčíkovy zbojnické družiny vznikla skupina 14 zbojníků pod vedením Pavla Píšťalky z Trnavy na lukovském panství. Na konci třicetileté války kolem roku 1648 se stala nebezpečnou cesta mezi Hostašovicemi a Štramberkem, neboť v hlubokých lesích mezi Hodslavicemi a Meziříčím se zdržovali zbojníci, které vedl Španěl Don Araz. Patrně utekl z vojska, které táhlo krajem. V jeho družině byl jakýsi Bartoň a ti, kteří utekli z domova před vojnou nebo pozbyli majetek. Po tomto vůdci zbojníků dostaly snad zdejší lesy jméno Domorac.

Kolem roku 1638 se zbojnictví rozšířilo natolik, že státní moc si se zbojníky už nevěděla rady. A tak byla proti zbojnictví zřízena zvláštní skupina horských četníků složená z mužů znalých poměrů a krajiny. Nazývali se portáši a měli chránit vládnoucí moc před hněvem a pomstou utlačovaného lidu. Mezi portáši ovšem byli i jednotlivci, kteří nezapomněli na svůj původ a postavili se po bok zbojníků proti svým pánům. I když nebyli portáši mezi lidmi nějak zvlášť oblíbeni, vypravuje se o nich řada historek a jejich síle a obratnosti. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni byli „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Jako měli portáši své stanice na různých místech, třeba na Soláni, v Lidečku, na Rusavě a jinde, tak také zbojníci měli své sklepy a tajná místa. Známe je z lidových pověstí a písní. Zbojníci bývali na Černé hoře, na Radhošti, v Hostýnských horách a U třech kamenů na Rusavě, kde je zbojnická studánka podobně jako Píšťalkova voda v Trnavě u Vizovic. Nejvíce pověstí a písní se pojí ke Klenovu nad Bystřičkou, kde prý se najednou sešli Ondráš, Juráš a Janošík a zakopali tam své poklady.

Snad nejznámějším valašským zbojníkem byl Ondráš. Vlastním jménem Ondra Fuciman se narodil 13. listopadu 1680 a byl to syn fojta Šebesty z Janovic. Ondráš prožíval své mládí v době, kdy byl majitelem frýdeckého panství František Vilém Pražma, za kterého byl lid velice utlačován. Byly předepisovány velké dávky a pracovní povinnosti. Ondráš se zdržoval v beskydských lesích a horách a často bývá nazýván Pánem Lysé hory. Ondrášův pohár života se naplnil po okraj 1. dubna 1715 v Horákově krčmě, kde zbojníci tancovali a společně se veselili nad kartami a džbánky s pivem. Jura, jeden z jeho zbojnických druhů, vyskočil a jednou ranou obuškem ho skolil k zemi. Ondrovo tělo pak bylo rozčtvrceno a části rozvěšeny po stromech na pospas havranům. Juráš dostal odměnu, ostatní zbojníci byli pochytáni a souzeni v Těšíně. Protože však Jurášovi nedalo svědomí pokoj, dal se opět na zboj. Byl však chycen a zemřel ve vězení v Těšíně dva roky po smrti Ondráše. Ondráš se stal v lidových písních a v tradici bohatýrem, Juráš pak zosobněním zrady a zločinu.

Lid zbojníky miloval a dal jim čestné místo i ve své umělecké tvorbě. Nejvíce oslavil své hrdiny v písních. Ale i ve zbojnických tancích poznáváme odhodlání a také kus nevázaného veselí. S oblibou malovali zbojníky na obrázky na skle a lidé si tyto obrázky rádi kupovali na jarmacích a zdobili jimi své jizby. Ztvárnění zbojnických motivů věnovali své nadání i naši přední výtvarníci. Z malířů patřil k nejznámějším Mikoláš Aleš se svým Ondrášem, Jurášem, Janošíkem a portášem Stavinohou na radhošťských Pustevnách, dále Jan Kobzáň, Antonín Strnadel, František Hlavica a další.