Věra Wajsarová: Měsíc sebevrahů (recenze CD)

Na rozdíl od řady současných hvězdiček je za zpěvačkou Věrou Wajsarovou zajímavý příběh: slibně nastartovaná hudební a divadelní kariéra, účinkování po boku populárního Petra Nováka na pódiu i na deskách (např. Krása a zvíře z roku 1975), poté náhlá ztráta hlasu, radikální změna života (kozí farma), stejně náhlý návrat hlasu a… pokus o nové nastartování hudební kariéry. Takto v heslech se to vejde do několika řádků, avšak ve skutečnosti se za vším skrývá spousta práce, pocity vítězství, ale i smutku nebo zklamání. Prostě život, který interpretku – i když si sama nepíše texty – pasuje do role vyzrálé šansoniérky. Šanson je totiž žánr, který nemůže přesvědčivě zazpívat, pokud nemáte cosi odžito.
Podobně jako v životě Věry Wajsarové jde také na jejím novém albu především o příběhy. Písně jsou ve většině klidné až pomalé, baladické. Pokud tempo výrazně zrychlí (například v poslední skladbě Měsíc sebevrahů, ve které se zpívá, že „příběh je rozvleklý“), zůstáváme v zajetí žánrových klišé (v tomto případě valčík s doprovodem akordeonu). Rodinná kapela, kterou vedle zpěvačky (akustická kytara, rytmika) tvoří její manžel (baskytara, kytary, klávesy) a syn (akordeon), naštěstí sahá nejčastěji k akustickým nástrojům. I tak však mám pocit, že kláves je místy příliš a že popovější aranže některým písním škodí: vždyť oč by španělská lidová Smutná nevěsta působila věrohodněji, kdyby se v ní objevila například flamencová kytara. To je však jen drobná výhrada; většina křehčích úprav písním Věry Wajsarové sluší.
Pokud jde o texty, čtyřikrát interpretka sáhla po tvorbě básníka Jiřího Žáčka (resp. v jednom případě po jeho překladu Jacquesa Préverta). Příjemně zní jeho pseudolidová Voda, voděnka i šanson Tak už se vrať (i když zde – ačkoli bez chyb – zpívá Věra Wajsarová přece jen o malinko méně přesvědčivě než její zkušenější kolegyně Hana Hegerová).
Diskutabilnější jsou texty Jany Štroblové, která se pokouší o básnický jazyk, avšak výsledkem je v jednom případě kostrbatý slovosled (Romance z krčmy), v případě druhém podivné zacházení s nespisovnými výrazy („dyť“ a „teďka“ v Nechci tě; mimochodem v jiném textu téže autorky, Uteču jednou z těchhle álejí, obecná čeština neruší).
K dalšímu textaři, zkušenému Pavlu Cmíralovi, nemám výtku formálního, ale obsahového rázu. Jeho příběh V tvém saku spím, lásko moje pojednává o věčném tématu, a je tím pádem až příliš předvídatelný (včetně „jejího zvláštního parfému“). O to zajímavější jsou další Cmíralovy texty, tematicky nevšední a velmi silný Neplač už, slzičko lesklá nebo Řetízkáč, zřejmě psaný paní Věře přímo na tělo. (Mimochodem pěkná je zde například pasáž „Život leží na boku / Bolest je prý od ledvin / Podobá se prorokům / Kteří zapomněli PIN“.)
Pokud jde o výkon samotné zpěvačky, o intonaci, práci s hlasem, dynamikou, vše je bez chyb. Přemýšlel jsem, jaký další žánr – vedle akustických šansonů – by Wajsarové slušel. Určitě by z ní mohla být zajímavá zpěvačka country, avšak zvolený žánr je pro ni rozhodně zajímavější. Už kvůli tomu, co prožila. A tak považuji CD Měsíc sebevrahů za příjemný návrat; za album, které by nemělo zapadnout, protože dobrých šansonů s českými texty nepřibývá geometrickou řadou.

Vydavatel: Zdeněk Nedvěd – Studio Fontana Publishing
Rok vydání: 2007
Žánr: folk/šanson
Celkový čas: 43:24