Sova & Slamák: Oba píšeme ve vaně

Rozhovor s duem Sova & Slamák

(Držitelé písničkářského Krtka ze Zahrady 2010 se sice v rozhovoru výborně doplňovali, ale při závěrečné autorizaci článku pečlivě označili, kdo na kterou otázku odpovídal. Odpovědi Milana Sovy jsou označeny písmenkem S, odpovědi Kuby Slamáka iniciálou S.)

Má každý z vás hodně odlišný způsob tvorby?

S: Spíš hodně podobný. Na začátku jsme třeba s překvapením zjistili, že oba píšeme ve vaně. Vznikl tak termín „kouzelná vana“. Ne vždy to však fungovalo stejně. Když jsem např. přespal u Slamáka, ráno mi ta jeho nepřipadala vůbec kouzelná. Zatímco Kuba v ní hned potom napsal Báseň o špinavé vaně.
S: Jen bych pro jistotu upřesnil, že ve vaně píšeme každý sám… Ale nejen místo je důležité, také denní doba hraje velkou roli, a jelikož jsem i já noční pták, mohu říct, že oba píšeme rádi po nocích. Zrovna nedávno napadlo Sovu ve čtyři ráno něco geniálního, s čím se mi potřeboval pochlubit, a když jsem mu nevzal telefon, tak mi napsal: „Proč to nezvedáš? No nic, zavolám zítra ve stejnou dobu.“
S: Občas prostě zavolám, abych se ujistil, protože co se týče psaní textů, máme oba právo veta…
S: Takže někdy je fakt hodně těžké se dohodnout. Je to takový malý český dvoukomorový parlament.

Na webu líčíte, jak umíte oba škrtat a co jste si všechno proškrtali navzájem. Ale vážně… Co je podle každého z vás nejtěžší na psaní písní?

S: Text. Ten strach, že zabijete dobré téma, anebo naopak to napíšete dobře a někdo s právem veta vám to škrtne.
S: S tím škrtáním to myslíme zcela vážně, nejedná se o pouhý bonmot. Škrtání je totiž velice náročná disciplína a bohužel ne každý je schopen se ji naučit. A to se netýká jen jednotlivých slov či slok. Existuje spousta celých písní, desek, interpretů i kapel, které měly být škrtnuty již v zárodku… Já si dokonce myslím, že každý autor by měl mít takového svého škrtajícího Sovu.
S: Anebo Slamáka.

Zajímalo by mě, jak píšete písničky společně. Můžeme si to předvést třeba na příkladu svého největšího hitu Erazima Hauera?

S: Hauera jsme dělali na čtrnáct hospod. Je to naše nejdražší píseň.
S: My totiž někdy skládáme písně v hospodě. A ten Erazim, to byl takový hec, kdy jsme se bavili o tom, jestli lze v ostravském dialektu napsat píseň na jeden rým, aby měla hlavu a patu a nebyla to úplná nuda. Takže jsme sedli, řekli si, o čem to má být, a začali jsme psát, škrtat, hádat se, čí část textu je lepší, a licitovat s jednotlivými verši.
S: Čtrnáct hospod! To jsou výrobní náklady, které se nám nevrátí, ani kdyby ji hráli ve všech rádiích čtyřiadvacet hodin denně. Některé jiné věci oproti tomu byly skoro hned. Třeba když jel Slamák stopem do Chorvatska a po dvou dnech se vrátil vlakem z Břeclavi. Šli jsme tenkrát na pivo a já si neodpustil poznámku na kapesní atlas světa pod jeho postelí. Po půlnoci byla píseň téměř hotová.

Písničkář by měl ovládat hned několik disciplín. Měl by být dobrý nebo aspoň slušný skladatel, textař, muzikant, zpěvák nebo aspoň vypravěč, měl by na pódiu suverénně nebo důvěryhodně vystupovat. V duu si tyto role můžete rozdělit. V čem je kdo z vás lepší a v čem se spíš drží v pozadí?

S: Dnešní písničkář musí znát víc než devět řemesel. V tom, co jsi jmenoval, jsme oba stejně skvělí. A další jsme si rozdělili takto: Slamák – řidič, manažer, redaktor, frontman. Sova – webmaster, grafik, catering, pomocný frontman.
S: On to sice nerad slyší, ale Sova je vynikající kytarista.
S: To ti škrtám!
S: To máš podtrhnout. Podle mě je mezi písničkáři jedním z nejlepších, bohužel je trochu nedoceněný. Vždycky se bavím, jak se od něj Žamboch snaží něco okoukat, a stejně mu z toho nakonec vyjdou Znakoplavky.

Jako Sova & Slamák jste poprvé vystoupili na Orlovském špagátu v roce 2006, o pět let později jste zvítězili na Zahradě v kategorii písničkářů a dvojic. Jakou pozitivní a jakou negativní zkušenost jste si z pěti let soutěžení odnesli?

S: Teď by asi měla zaznít fráze o tom, že v muzice se soutěžit nedá.
S: To podtrhuju. A hned ti to škrtám.
S: To jsi nemusel, to bych si škrtl sám… Jsem ale rád, že už nemusíme poslouchat kecy rádobyporotců o tom, že jsme už hotoví muzikanti, že jsme sice byli nejlepší, ale postoupit nechali někoho mladšího, aby ho povzbudili v další práci atd. A co se týče toho pozitivního, tak to je poznání, že kvalita se prosazuje pomalu, žádné umělecké dílo nevznikne tak, že by se najednou z ničeho nic zjevilo. Chce to trpělivost, pracovitost, píli… a už jsme zase u frází. Ale fakt to tak je, záleží na tom, jestli to člověk nevzdá dřív, než si ho vůbec někdo stačí všimnout.
S: Soutěže jsou hodně důležité, hlavně pro začínající muzikanty. Získáte první zkušenosti, kontakty. Ale nesmí to trvat dlouho.

(Rozhovor vznikl v roce 2010)