Slyšte, lidé! – Výlet na Island

Pořad zahájíme s islandskou kapelou, která se ráda vrací k nám do Česka. Říká si Árstíðir a aktuálně hraje v obsazení dvě kytary, klavír a housle. Skupina, jejíž název v překladu znamená „roční období“, pochází z Reykjavíku a ve svých písních propojuje témata přírody, lásky a lidského hledání. Vedle uvedených nástrojů je pro její hudbu důležitá vokální složka – mužské hlasy zní v pro nás nezvyklé harmonii. Nové album skupiny Árstíðir se jmenuje Hvel.

Písničkář Svavar Knútur své první album s názvem Kvöldvaka vydal v roce 2009. Následovalo CD Amma, věnované babičkám, a v roce 2012 Svavar natočil CD Ölduslóð, Cesta vln, na kterém jako host zpívá a hraje na klavír Markéta Irglová. Na otázku, proč je islandská hudební scéna tak bohatá, Knútur odpovídá: „Island je bohatá země, a tak si můžeme dovolit věnovat hodně času hudbě. Na Islandu existuje mnoho hudebních škol, každý se učí hrát na nějaký hudební nástroj. A důvodem je také islandská zima, která rozhodně není taková, jak si ji asi představujete. Je vlhko, chladno, ale žádný sníh. Všechno je šedivé. A tak lidé nejdou ven lyžovat nebo provozovat jiné zimní sporty, ale zůstanou v garáži a věnují se hudbě. Trávíme tedy hodně času tím, že společně hrajeme.“

„Island je geologicky velmi mladá země. Rozkládá se na severu Atlantského oceánu těsně pod polárním kruhem v oblasti, která je mimořádně zatížena seismickou aktivitou. Jeho zárodek vyvřel někdy před 20 miliony let v zóně jakési trhliny v zemské kůře, kde se pod mořem stýkají, neustále pohybují a odsouvají od sebe euroasijská a americká kontinentální deska,“ líčí Helena Kadečková v první kapitole svých Dějin Islandu. O Islandu jako o zemi, kde „hřímá fjordů severák“, nám bude v pořadu zpívat Wabi Ryvola.

Retro Stefson je sedmičlenná skupina, která kombinuje rytmický alternativní pop s reggae a elektronickou hudbou. BBC ji označila za jednu z největších nadějí islandského popu 21. století. Na rodném ostrově tito muzikanti pravidelně vedou hitparády a vyprodávají koncertní haly.

Dalším islandským interpretem elektronické hudby je Hjörtur. „Hjörtur nebyl, není a nejspíš nikdy nebude hvězdou, legendou, hudebníkem pro fajnšmekry nebo skvělým producentem. Hjörtur Blöndal byl, je a bude jen obyčejným člověkem. Člověkem, který vlastní pouze neobyčejné schopnosti zaznamenat do hudební kompozice své láskyplné city a radosti svého tíživého života.“ To uvádí vydavatel v souvislosti s albem Electric Music. 

Na Islandu se usadila a své druhé sólové album Muna tam nahrála zpěvačka Markéta Irglová. V telefonickém rozhovoru na lince Brno—Island řekla: „Běh života je tady na Islandu rozhodně pomalejší než v New Yorku. Tam to na mě bylo moc, což jsem ostatně věděla už v okamžiku, kdy jsem se do New Yorku stěhovala. Sama jsem byla překvapená, proč se do velkoměsta ženu. Mám totiž ráda přírodu, klidnější tempo, komunitní život. Ale brala jsem pobyt v Americe to jako zkušenost a potkala jsem tam také skvělé lidi. Zdržela jsem se tam nakonec o rok déle, než jsem původně plánovala, ale byla jsem už ze všeho toho hluku, smogu a rychlosti unavená. Jeden kamarád z Německa mi doporučil studio na Islandu, a když jsem tady přistála, nechtěla jsem vůbec odjíždět zpátky. Byl tady klid, čerstvý vzduch, není tu tolik aut, život mi tu připadá jednodušší než v New Yorku. A to se mi líbí.“

Jak čteme v Dějinách Islandu, „postavení Islandu se zásadně změnilo za druhé světové války. Velmoci pochopily jeho strategickou hodnotu coby nepotopitelné mateřské lodi na poloviční cestě mezi Evropou a Amerikou a Spojené státy se samozřejmě nehodlaly vzdát toho, co zde během války vybudovaly. Už v posledních válečných měsících se obrátily na předsedu vlády a ministra zahraničí Ólafa Thorse s žádostí o povolení vojenské základny na Islandu a po skončení války předložily svou žádost oficiálně“. Jako další budeme poslouchat skupinu Islandica.

Jan Burian v knize Dvacet let s Islandem píše: „Voda se v okolí hlavního města získává vrty ze země, a to teplá i studená. Ta horká slouží v geotermálních elektrárnách nejprve k výrobě energie, pak ještě ohřívá čistou studenou. Horkou vodou se také vytápějí skleníky. Pěstuje se v nich zelenina, ale viděl jsem i hrozny. Island, kde se všechno většinou k zesílení pocitu národní hrdosti přepočítává na jednoho obyvatele, jichž je tu o něco méně než například v Ostravě, byl jednu dobu největším pěstitelem banánů v Evropě na hlavu…“ O Islandu v jedné své písni zpívá Roman Horký se skupinou Kamelot. V jeho případě však šlo o pouhé pozorování Islandu z letadla cestou do Kanady.

Jednou z nejznámějších islandských kapel je Sigur Rós. Vznikla před dvaceti lety původně chtěla hrát tvrdý alternativní rock po vzoru amerických Smashing Pumpkins. Postupně však tyto plány vzaly za své a rocková hudba se v podání Islanďanů přetavila do zajímavého melancholického tvaru.

Björk Guðmundsdóttir, nejznámější islandská zpěvačka, letos slaví 50. narozeniny. Proslavila se už v 80. letech jako členka alternativní kapely Sugarcubes, ale na přelomu 80. a 90. let se zároveň věnovala tradičnímu jazzu a také punku a taneční hudbě. V současné době je známá jako experimentátorka na poli elektronické i čistě vokální tvorby. Jakkoli je její hudba moderní, Björk se pokládá za pokračovatelku severských tradic. Říká: „Považuji se ve skutečnosti za tradičního hudebníka, protože tradiční hudba existuje celá staletí a neustále se mění. Čím jsem starší, tím víc to tak vnímám. Je to vzrušující a zároveň děsivé, jako byste to dělali ve spánku, protože už to znáte.“

Na Islandu vznikalo i CD Morphosis, druhá sólová nahrávka českého skladatele a producenta Borise Carloffa. Ten na albu spolupracoval s islandským producentem Barðim Jóhnassonem. Žánrově má CD blízko k elektronickému popu s přesahem k dalším, spíše nekomerčním žánrům.

Na závěr nám bude zpívat Jónsi, vlastním jménem Jón Þór Birgisson, kytarista a zpěvák skupiny Sigur Rós. Vystupuje však i jako sólista. Jeho tvorba vychází z podobných kořenů jako hudba jeho kapely, ale více než abstraktní zvukové plochy v ní dostávají prostor hitové melodie.