Slyšte, lidé! – Sólo pro kytaru

Attila Tverďák je kytarista z Košic, absolvent oboru klasická kytara na konzervatoři. Kompozice For Atti od skladatele Ivana Buffy, původně pro akustickou kytaru, jej inspirovala k natočení celého alba skladeb pro kytaru elektrickou. CD, nazvané Attila Tverďák – elektrická kytara, přináší například jednu skladbu od zesnulého skladatele Luciana Beria a dále kompozice od Pavla Bizoně, Juraje Valóa, Boška Milakoviče nebo Daniela Mateje.

Druhé album, které si dnes představíme, se jmenuje Winter Light a natočil je americký kytarista Scott DuBois se svým mezinárodním kvartetem. DuBois, důležitá postava současné newyorské jazzové scény, má 37 let. Studoval na Manhattan School of Music a začínal společně se saxofonistou Davidem Liebmanem, který se také objevuje na některých jeho albech. Na novince Winter Light je však sestava jiná. Kytaristu doplňují saxofonista Gebhard Ullmann, basista Thomas Morgan a bubeník Kresten Osgood. Album se snaží pomocí hudba popsat zimní krajinu během jednoho dne.

Další  slovenský kytarista se jmenuje Miloš Železňák. Vyrostl na Deep Purple, Dežovi Ursinym, Radimu Hladíkovi nebo Santanovi, měl rád Genesis, Yes nebo Pink Floyd. Sám se však jako hráč pohybuje na pomezí jazzu, folku, blues a experimentální hudby. A blízko má také k lidové hudbě – po matce je Rusín a tuto svou genetickou výbavu zohlednil v roce 2008 na nahrávce nazvané Rusnacké. Spolupracuje s písničkářkou Zuzanou Homolovou, se kterou natočil například album zhudebněné poezie Medzi dvoma prázdnotami, a je také členem volného sdružení Tady To Máš v čele s brněnským autorem Tomášem Kytnarem. Zatím nejnovější Železňákovo album se jmenuje V bezvetrí a bezčasí a vedle kytaristy na něm účinkují kontrabasista Róbert Ragan, bubeník Peter Solárik a jako hosté saxofonista Adrian Harvan a Smyčcové trio Jána Kružliaka.

Belgickému hráči Philipu Catherinovi je 73 let a ve své zemi je opravdovou legendou. Už v 18 objel Evropu s triem Lou Bennetta, po vojně nastoupil do kvintetu Jeana-Luca Pontyho a v roce 1971 nahrál své první autorské album. Jazzoví fanoušci na celém světě si jej oblíbili nejen pro virtuózní hru na kytaru, ale především pro kvalitní vlastní tvorbu. Díky tomu všemu ostatně na konci 70. let sbíral ve Spojených státech, ve Francii i v Belgii jedno významné ocenění za druhým. V posledních letech hraje jak s většími soubory, tak v komorních uskupeních. Nedávno mu vyšlo album The String Project, které natočil s Valonským královským komorním orchestrem pod vedením Franka Braleyho. Dále na albu účinkují pianista Nicola Andrioli, kytarista a baskytarista Nicolas Fiszman, na kontrabas hraje Philippe Aerts a na bicí Hans Van Oosterhout.

Český kytarista Libor Šmoldas má na svém kontě alba s vlastním repertoárem i kolekci standardů. Své nejnovější CD Blue pojal jako koncepční projekt, poctu velikánovi české hudby Jaroslavu Ježkovi. Jeho skladby – přesněji písně z repertoáru Osvobozeného divadla – nově zaranžoval a nahrál většinou jen sám s kytarou. Zatímco některé z melodií poznáme od prvních tónů, jiné se rozvíjejí poněkud nenápadně a posluchač chvílí přemýšlí, o kterou píseň jde. Všem je ale společný přesah do světa improvizace a kytaristova takřka autorského pojetí. Libor Šmoldas při přípravě alba procestoval místa spojená s životem Jaroslava Ježka, a to včetně míst ve Spojených státech. A jako tečku za celým projektem zařadil na konec alba svou autorskou skladbu Left Too Soon, Ježkovi věnovanou.

Albert Vila ze Španělska studoval hudbu nejprve v Barceloně a poté byl přijat na Amsterdamskou konzervatoř. V roce 2004 získal cenu na nizozemské jazzové soutěži a následující rok obdržel stipendium na absolventský program na Manhattan School Of Music v New Yorku. V současné době se věnuje jak interpretaci jazzových standardů, tak autorskému repertoáru, který obsahuje jeho nejnovější CD The Unquiet Sky. Na albu dále účinkují pianista Aaron Parks, kontrabasista Doug Weiss a bubeník Jeff Ballard.

Elysium bylo v řecké mytologii místo v podsvětí, kam se dostávaly duše spravedlivých, tedy jakási paralela křesťanského nebe. Kytarista Al Di Meola podle elysia pojmenoval své nejnovější album, přičemž své elysium definuje jako místo dokonalého štěstí. Americký hráč, který loni oslavil 60. narozeniny, nedávno prošel traumatickým krachem osobního vztahu a nové album částečně pojal jako vyznání své 27leté přítelkyni z Německa. Elysium je album postavené na zvuku různých typů kytar – elektrické i několika akustických včetně dvanáctistrunné. I když na albu zní navíc perkuse, bicí a troje klávesy, úkolem Di Meolových spoluhráčů je na ploše celého alba především podporovat kapelníka. Žádný nástroj nevystupuje do popředí tak výrazně, že by odstavil kytary na vedlejší kolej. Mimochodem sám DiMeola mi v rozhovoru s Milanem Tesařem pro časopis UNI, řekl: „Elysium mělo být původně akustické album s co nejpřirozenějším charakterem zvuku. Elektrické nástroje jsem do tohoto konceptu přidal až později.“ I proto na desce nepoužil basu, protože například perkuse tvořily dostatečný kontrapunkt a basa nebyla třeba.

Szymon Mika patří mezi nejtalentovanější kytaristy Polska. V aktuální anketě časopisu Jazz Forum například skončil v kategorii kytaristů na druhém místě za Markem Napiórkowským. Mika nedávno absolvoval velké české turné se dvěma americkými hráči, kontrabasistou Mikem Parkerem a jeho jmenovcem, bubeníkem Frankem Parkerem. Své nejnovější autorské CD Unseen však natočil s jinou sestavou. Na kontrabas hraje Max Mucha, známý také z česko-polské skupiny Inner Spaces, a na bicí Ziv Ravitz, izraelský hráč, kterého známe z projektů pianistů Shaie Maestra a Yarona Hermana.

Mladý pražský kytarista Adam Morkus vedle běžných hráčských technik používá různé méně obvyklé postupy. Patří na ně údery a škrábání na tělo kytary, kterými nahrazuje bicí soupravu, nebo využívání alikvotních tónů. Hraje zásadně bez elektronických efektů a smyček, a přesto se mu daří dosáhnout nenapodobitelného zvuku. Adam letos v lednu zahrál živě v našem studiu.