Slyšte, lidé! – Sólo pro arabskou loutnu

Pro arabskou loutnu se užívá název oud, případně v českém fonetickém přepisu i úd, v arabštině s členem al-’úd. Jde o slovo, z něhož několika transformacemi vznikla většina evropských pojmenování pro loutnu (vedle českého například francouzské luthe, anglické lute, italské liuto nebo španělské laúd). A nejde jen o název. Oud, který se v době umajjovského chalífátu dostal zásluhou legendárního hudebníka Ziriyaba přes dnešní Španělsko do dalších evropských zemí, je přímým předkem západní loutny.

Název nástroje pochází z arabského výrazu pro dřevo a odkazuje buď k tenkým dřevěným páskům, z nichž je zhotoveno vypouklé tělo loutny (které mimochodem sloužilo za vzor evropským loutnám i mandolínám), nebo také k dřevěným trsátkům zvaným riša či mizrap, kterými se na tuto loutnu tradičně hraje. Tato etymologie však není přijímána všemi odborníky. Zvláště v poslední době se můžete setkat i s druhým výkladem, který staví loutnu do souvislosti s perským slovem rud, jež označuje strunu. V Íránu, bývalé Persii, se nicméně pro oud používá zcela jiné slovo, barbat. Jinak většina ostatních jazyků (snad ještě s výjimkou somálského kaban) převzala arabský termín (například turecké ut nebo řecké outi).

V dějinách Předního východu byla loutna považována za mimořádný, ba magický nástroj. V 9. století jí bagdádští právníci připisovali léčivou moc, v 19. století se věřilo v její sílu uvést lidský temperament do rovnováhy a zklidnit srdce bojovníka. Tak i turečtí vojáci používali kopuz, nástroj příbuzný oudu, jako svého druhu zbraň a připisovali mu magickou moc. Dokonce ještě po svržení režimu Saddáma Husajna v Iráku v roce 2003 se našli náboženští horlivci, kteří se snažili loutnisty – hráče i učitele – vyhnat ze země jako propagátory magie.

Hráč při hře sedí a oud drží podobně jako kytaru. Důležité je, aby levá ruka byla naprosto uvolněná a mohla se pohybovat po krku nástroje. Váha nástroje tak spočívá jednak na hudebníkově stehně, jednak na jeho pravé paži. V minulosti se na loutnu hrálo běžně ve zkříženém sedu na zemi, v současné době je obvyklejší sezení na židli s využitím podnožky pro pravou nohu. Pro hru se používá dlouhé pružné plektrum (trsátko), které se tradičně vyrábělo například z tenkého plátku kravského rohu, ze dřeva či z jiných přírodních materiálů (například z per mladých samečků orlů). V současné době je samozřejmě obvyklejším materiálem plast. Plektrum se drží mezi palcem, ukazováčkem a malíčkem. Používají se dvě techniky úderu na strunu: jednoduchá a dvojitá, přičemž dobří hráči umí vyváženě používat obě. Plektra různé tloušťky vyluzují při úderu na strunu různý zvuk – od jemného po velmi silný. Hráč má často trsátko se dvěma různě silnými stranami, aby mohl používat obě formy.

Arabská loutna nachází využití nejen jako základní sólový prvek arabské hudby, ale také jako vyhledávaný melodický nebo doprovodný nástroj nejrůznějších instrumentálních souborů a orchestrů, případně jako doprovodný nástroj při zpěvu. Vedle arabských zemí (současnou Mekkou loutnistů je egyptská Káhira) se hojně využívá ve folklóru tureckém a perském, zdomácněla v Řecku a Arménii a v současné době – jak už jsme naznačili – zažívá renesanci s oblibou world music.