Slyšte, lidé! Jazykové strategie českých interpretů ve světě

Česká republika v současné době není hudební velmocí. Přesto najdeme na naší scéně interprety, kteří tuzemskou hudbu s úspěchy reprezentují ve světě – vystupují na festivalech v exotických destinacích, sbírají mezinárodní ceny, bodují ve specializovaných žebříčcích. Věnovat se budeme tomu, v jakém jazyce tito interpreti oslovují zahraniční publikum – jestli se snaží i za hranicemi uspět s češtinou; jestli volí angličtinu nebo jiný mezinárodně srozumitelný jazyk nebo jestli dávají přednost zpěvu ve vymyšleném jazyce, který je stejně srozumitelný nebo nesrozumitelný v Česku i v zahraničí.

Jako první nám bude zpívat Milli Janatková, česká zpěvačka, která se svým albem Proměna získala čtyři nominace na americké ceny The Independent Music Awards. Milli zpívá česky, portugalsky a také ve svém vymyšleném jazyce. Říká: „Vystupovala jsem v Portugalsku během své studijní stáže s akordeonistou Joãem Gentilem, a vzhledem k tomu, že hrával i upravené brazilské standardy, které jsem tou dobou sama studovala a zajímaly mne, zpívala jsem s ním v brazilské portugalštině. Pro zpestření jsem zazpívala ve známé Garota de Ipanema i český text, který jsem si pamatovala z desky Jany Koubkové a velmi jsem tím pobavila nejen muzikanty, ale i obecenstvo.“ Obecně pak Janatková dodává: „Pro posluchače může být zajímavé slyšet jiný jazyk, přiblížit jim naši kulturu. A samozřejmě je dobré znát alespoň základy jejich jazyka, protože otevřená komunikace pomáhá vždy.“

Zajímavou jazykovou strategii volí i ve vztahu k českým posluchačům Beata Bocek, písničkářka původem z česko-polského pomezí. Zpívá česky, polsky, slezským nářečím po naszymu a třeba také francouzsky. „Myslím, že na jazyku nezáleží,“ říká Beata, „pokud hraju v zahraničí, stejně jako v Česku, vyprávím lidem, o čem píseň je.“

Výhradně česky zpívá Martin Kyšperský, kapelník brněnské skupiny Květy, a písně této kapely na jeho originální poetice do značné míry stojí. Při příležitostných koncertech v zahraničí se Květy podle Martina trochu snaží hrát písničky, které nejsou tolik založené na textu. „Ale ne moc, většinou hrajeme to, o čem máme pocit, že nám právě v tom období jde nejlépe. Ta radost z hudby by se měla přenést i tak,“ uvádí kapelník Květů.

„Repertoár v zahraničí v zásadě nijak nepřizpůsobujeme, většinou se zaměřujeme na to, aby byly písně řazeny tak, aby bylo spíš vyvážené jejich tempo, abychom neměli moc rychlých nebo naopak pomalých písní po sobě,“ říká Pavel Císarík za skupinu Bezobratři a dodává: „Pokud hrajeme v nějaké zemi, v níž se hovoří jazykem použitým v některé z našich skladeb, což je například Chorvatsko nebo Ukrajina, snažíme se tyto písně přednostně do koncertního playlistu zařadit.“ A protože skupina na textech také docela staví, snaží se při koncertech převyprávět jejich děj například v angličtině, aby diváci rozuměli, o čem se zpívá. 

U příležitosti 20 let od úmrtí Karla Kryla vyšlo letos dvojalbum Solidarita, které obsahuje záznam z písničkářova koncertu v Mnichově v roce 1982. Karel Kryl během večera mluvil a především zpíval česky, polsky a německy, aby co nejkomplexněji oslovil přítomné publikum, které tvořili právě Němci, Poláci i Čechoslováci. Některé své písně Kryl napsal pouze v němčině, některé české přeložil do polštiny a na koncertě zazněly i skladby dvojjazyčné, česko-polské. 

Jinak se k němčině dostal hudebník a výtvarník Jaromír Švejdík se svým projektem Kafka Band. Švejdík, známý jako autor filmu Alois Nebel nebo světově uznávaný tvůrce komiksů, ale také člen skupin Priessnitz nebo Umakart, dostal nabídku ze Stuttgartu, aby na vernisáži jedné výstavy zazpíval něco s tematikou Franze Kafky. Z plánovaných několika písní vzniklo nakonec celé album Das Schloss se zhudebněnými texty z Kafkova románu Zámek. „Vůbec mi do toho nešla čeština, bylo to takové příliš pateticky lyrické,“ říká Švejdík, který se tedy nakonec rozhodl pro původní německé texty. Ty na albu recituje spisovatel Jaroslav Rudiš a Švejdík je nakonec skombinoval i s fragmenty zpívaných textů českých. Projekt je velmi úspěšný především v německy mluvících zemích, tedy v Německu a Rakousku, ale Kafka Band už koncertoval také v Nizozemsku.

Jiří Pavlica s Hradišťanem reprezentují českou hudbu ve světě už několik desetiletí. Pavlica říká: „Repertoár přizpůsobuji vždy prostředí a někdy i ročnímu období. Proto je v programu pro zahraničí větší akcent na přiblížení a pochopení historických, regionálních a významových kontextů naší hudební kultury, větší akcent na instrumentální skladby, a pokud jde o uvedení písní postavených na textech, vždy uvádíme stručný obsah, popř. další kontexty v angličtině či němčině, výjimečně  s pomocí tlumočníka v jazyce cizí země. Jako prvek vstřícnosti vůči hostitelské zemi vždy funguje alespoň jedna pečlivě nastudovaná píseň v jejich jazyce, byť by to mělo být v čínštině.“

Originální koncept se vymyslela skupina Čankišou, která zpívá svým vlastním jazykem, řečí fiktivního jednonohého lidu Čanki. Zpěvák Karel Heřman vzpomíná: „Zkoušeli jsme i české texty, ale vůbec to nešlo. Čeština v kombinaci s naší hudbou zněla strašně hloupě. A tak jsme si řekli, že na češtinu rezignujeme a že budeme zpívat tak, aby tomu nerozuměl vůbec nikdo.“ Jak Heřman dále vysvětluje, funguje to takto: „My si napřed vymýšlíme příběh, ať už veřejně sdělitelný, nebo nesdělitelný. Potřebujeme totiž, aby skladba měla průběh a dějovou linku. Kolem ní se pak tvoří muzika jako soundtrack k tomu příběhu. Za každou naší písničkou je konkrétní příběh nebo postava, případně pocit z nějaké konkrétní události.“ Na námitku, že takovým příběhům pak nikdo nerozumí, reaguje zpěvák Čankišou slovy: „Ale to je v pořádku, nerozumí nám stejně lidé na celém světě! Pokud nehrajete přímo muziku postavenou na textu jako Jarek Nohavica, stejně si lidé pamatují maximálně refrény a po textu většinou nejdou. Vždyť i když se u nás v posledních letech mnohonásobně zlepšila znalost angličtiny, lidé si stejně anglické texty nepřekládají a pamatují si opět jen refrén, pokud není text prvotní. Alanis Morrissette kdysi ve svém deníku z cesty po Indii uvedla, že ji hrozně osvobozoval poslech hudby, které nerozumí a do které se dokáže ponořit jako do celku, do přenosu energie. Já to cítím taky tak, přenos energie je klíčový. O čem zpíváte, je sice taky podstatné, ale není to nejdůležitější.“

Tomáš Kočko se sice zaměřuje především na písně moravské – s lidovými texty, na texty básníků i své vlastní –, ale v repertoáru má i několik úkroků stranou. Na své album Poplór v roce 2006 například zařadil písně Polskou nebo Ruskou. „Není to ale jazyk, který na koncertě zaujme,“ říká Tomáš, „je to hlavně muzika, projev a image. Texty v jiném jazyce než v angličtině jsou pak v zahraničí součástí image.“ V zahraničí tedy skupina Tomáš Kočko & Orchestr zpívá česky, tak jako doma. Pouze zařazuje do repertoáru více rytmických písní a méně balad.

Slovenské duo Longital považuje v zahraničí za důležité vysvětlit posluchačům, o čem jsou texty. „Je to klíč,“ říká kytarista Daniel Salontay s tím, že „stačí naznačit obraz korespondující s obsahem, pointu nebo inspiraci, aby publikum cítilo, že texty nejsou vata, ale osobní prožívání.“ Jinak Longital vybírá v zahraničí spíše harmoniky a rytmicky méně tradiční skladby, které by měly u posluchačů korespondovat s „novostí“ slovenského jazyka. „Mám totiž pocit, že hudebně angloamerická skladba se slovenským textem by působila bizarně až směšně,“ říká Salontay.

K nejoriginálnějším patří koncept dua Dva, které už na svém prvním albu přišlo s projektem folkloru neexistujících národů, později pak s popem z neexistujících rádií. „Původně jsme s divadlem dělali písničky v češtině – a pak nás to úplně přesto bavit. Takže jsme to zkusili jinak. A zatím nás to baví,“ říká Honza Kratochvíl v rozhovoru pro časopis UNI. Jeho kolegyně Bára dodává: „Stále více se nám daří rozšiřovat povědomí, že naše texty mají svůj význam, dají se přeložit.“ Mimochodem Dva v bookletech svých alb skutečně zveřejňují, často velmi vtipné, překlady svých fiktivních textů do češtiny a také do angličtiny.