Slyšte, lidé! – Album jako koncept
V týdeníku Slyšte, lidé! se budeme věnovat fenoménu hudebního alba jako konceptu, tedy uceleným kolekcím písní, které na sebe navazují nebo které pojí jedno téma. Příklady budeme hledat na nahrávkách, které vyšly v posledních letech. Těšit se můžete například na amerického saxofonistu Rudreshe Mahanthappu, na Jiřího Suchého, na persko-německou skupinu Cyminology nebo na českou kapelu Luno. Poslouchejte 4. července 2015 od 19.15 nebo v repríze 7. července od 16.55.
V pořadu vám nabídneme několik ukázek z nových hudebních alb, která tvoří kompaktní celek a u kterých je škoda vytrhávat jednotlivé písně z kontextu.
Koncept prvního z alb je jasný – albánské lidové písně v jazzových úpravách. Albánština má pro nás přídech něčeho exotického, málem blízkovýchodního. Na rozdíl od řečtiny, která také tvoří samostatnou větev indoevropské rodiny, v ní sotva najdeme důvěrně známé slovní základy. Slovník albánského jazyka ovlivnila jak turečtina, tak jihoslovanské jazyky. Vedle vlastní Albánie se albánsky hovoří nejen v Kosovu a Makedonii, ale významné albánské menšiny žijí také v Řecku nebo v Itálii. A mm exkurzem do albánského písňového folkloru je nové album ve Švýcarsku usazené 34leté albánské zpěvačky Eliny Duni, která se pokouší propojit tradici své vlasti s jazzovým jazykem. Výsledkem sice není žádná žánrová revoluce, nicméně měkce vyslovovaná albánština se s hrou klavíristy Colina Vallona pojí až překvapivě lehce. Album se jmenuje Dallëndyshe.
„Jsem pro většinu spoluobčanů ten, co složil Pramínek vlasů,“ píše Jiří Suchý v bookletu svého nového alba. Toto CD je tedy pro něj „posledním zoufalým pokusem upozornit na to“, že má na svém kontě „několik stovek skladeb, které se už padesát let marně snaží dát najevo, že jdou“. Album má název Jiří Suchý – skladatel, ovšem anglicky: George Dry, Composer. Pseudonym, který je doslovným překladem jeho jména, Suchý použil proto, že si tak prý lidstvo písní možná spíše všimne: „Angličtina teď letí,“ říká. Album obsahuje znovu nahrané písně z celé dlouhého autorské dráhy Jiřího Suchého, který opravdu není pouze textařem, ale u spousty písní složil i melodii.
K hledání souvislostí nabádá album Phoenix, které natočila íránská zpěvačka Cymin Samawatie se svou německou skupinou Cyminology. Album je věnováno íránské básnířce 20. století Forough Farrokhzad, jejíž tvorbu však konfrontuje s verši jiných perských básníků. Kromě toho je album zajímavé i tím, jak se na něm proplétají vlivy orientálního, evropského a jazzového hudebního jazyka.
Za albového posluchače a také umělce se považuje Dan Šustr, kapelník skupiny Tichá dohoda. Jeho nový projekt se jmenuje Kladno–Manchester a obsahuje 10 originálních úprav od britských kapel populárních v 80. a 90. letech. Jsou to jednak skupiny, z jejichž tvorby Tichá dohoda zpočátku vycházela – Joy Division nebo The Smiths – a dále kapely, s jejichž hudbou později rezonovala, což jsou například Oasis, The Verve, The Stone Roses nebo Happy Mondays. Album je zajímavé i po zvukové stránce, mimo jiné střídáním akustických a elektrických poloh. V neposlední řadě je pak důležitá spolupráce mužského elementu, který zastupuje právě Dan Šustr a jeho spoluhráči, s prvkem ženským, což je v tomto případě zpěvačka Zuzana Vintrová.
Úpravy lidových písní v podání brněnské skupiny Ponk můžeme vnímat izolovaně, bez kontextu alba Postfolklor. Ale je to škoda. Kapela, která razí koncept mrtvého folkloru a na něm vybudovaného postfolkloru, si totiž dala záležet na zvuku, na obalu, na názvech skladeb, prostě na všem. A jak to celé vzniklo? Houslista a zpěvák Michal Krystýnek říká: „Na počátku byla jen mlhavá idea, přáli jsme si zareagovat nějakým neotřelým způsobem na folklorismus.“ Téma pak rozvíjí: „Rád používám analogii s americkým blues, které prošlo zcela jiným procesem. Blues nikdy nezemřelo, a nemuselo se tedy znovu rodit jako nějaké post-blues. U nás však bohužel byla jiná situace. Od 40. nebo 50. let zde byla tendence ke konzervaci lidových tradic, obyčejů, hudby i tanců. A dnes víme, že rozdíl mezi skutečným folklorem a folklorismem je podstatný a že ty dva pojmy jsou si na míle vzdálené. Dnes nebude nikdo chodit v kroji a sekat trávu kosou. Každý půjde do Mountfieldu a trávu poseče traktůrkem. Ale to mu nebrání prožít hody v kroji a pořádně se pobavit. To je folklorismus. Z folkloru zbyl pouze povrch, to balzamované.“
Skupina Luno vydala album Close To Silence, jehož koncept je jasný – starší skladby Luna převedené do akustické podoby. Pro popis alba to však nestačí. Unplugged verze se dají namíchat různě a kapela se rozhodla pro dva rozdílné přístupy: Zatímco zhruba polovina písní stojí pouze na výrazném zpěvu Emy Brabcové a klavírním doprovodu Františka Boříka, v dalších skladbách účinkuje celá skupiny, tedy basista Šmity, kytarista Martin Starý a bubeník Jan Janečka plus jako hosté cellistka Terezie Kovalová a další smyčce.
Americký saxofonista s indickými kořeny Rudresh Mahanthappa v rozhovoru před dvěma lety vysvětloval, že když objevíte správné propojení těla s nástrojem, „už nehrajete na nástroj, nástroj si nehraje s vámi, ale tvoříte jeden celek“. V případě jeho nového alba Bird Calls je toto propojení složitější. Dochází zde totiž nejen ke spojení hráče se saxofonem v jednoho tvora. Projekt Bird Calls je zároveň poctou velkému saxofonistovi Charliemu Parkerovi, přezdívanému Bird, od jehož úmrtí letos v květnu uplynulo šedesát let. Mahanthappa, kterého ve dvanácti letech právě poslech Parkerovy hudby přivedl k saxofonu, vybral některé jeho mimořádné kompozice a na jejich základě vybudoval skladby vlastní. Výsledkem je propojení Parkerova génia coby zdroje inspirace, Mahanthappovy hráčské zručnosti a autorské originality a samozřejmě technických možností saxofonu.
Jinak pojala své nové album Young At Heart švédská jazzová zpěvačka Ida Sand. Ta totiž desku sestavila přímo z coververzí kanadského písničkáře Neila Younga. V bookletu alba zdůrazňuje, že Švédsko a Kanada mají podobné klima a podobnou melancholickou náladu. Do Youngových písní se pokusila vložit něco ze sebe, ale zároveň zachovat jejich podstatu.
Skutečným koncepčním celkem je Marathon – Příběh běžce od Radůzy. Jde o spojení povídek, audioknihy a písňového alba. Radůza posluchačům a čtenářům nabízí exkurz do dějin válečných konfliktů od bitvy u Marathonu až po druhou světovou válku.
Francouzský skladatel Philippe Kadosch se rozhodl vzdát na albu Disappearing Languages hold mizejícím nebo dávno vymizelým jazykům. Na základě zvukové podobnosti těchto řečí nebo grafické podoby starých písem sestavil své vlastní jazyky – a to zpravidla tak, že konkrétní slabice odpovídá konkrétní tón. Písně v těchto jazycích nazpívala především brazilská zpěvačka Tête Espíndola a několik dalších sólistů, které doprovází soubor Babel Eyes a orchestr Quark Sinfonietta. Kadoschova hudba obsahuje jak prvky evropské hudby vážné, tak výlety do jazzu a nejrůznějších exotických kultur. V bookletu alba pak najdete nejen texty, ale i vysvětlení konceptu a doplňující údaje k jednotlivým skladbám.