Slyše, lidé! – Sólo pro basu 2

Začneme ukázkou z alba Vuja-Dé, které natočil Robert Balzar se svým triem. To v případě alba dále tvoří pianista Jiří Levíček a bubeník Jiří Slavíček. Už když Balzar s touto sestavou o rok dříve vydal album Discover Who We Are, prozradil, že v dubnu 2013 natočili v New Yorku materiál na dvě nové desky. Tou druhou je právě Vuja-Dé, album, které vedle Balzarovy a Levíčkovy autorské tvorby obsahuje úpravy dvou lidových písní a dále melodie Milese Davise, Charlieho Chaplina nebo Leonarda Bernsteina. Robert Balzar si dává záležet na dobrém zvuku svých nahrávek. I proto se rozhodl pro studio v New Yorku a mix nahrávky svěřil mistrovi ve svém oboru Jamesi Farberovi.

Švédský basista Lars Danielsson je v současné době předním hráčem německého vydavatelství ACT. Vedle i u nás dobře známého tria s polským pianistou Leszkem Możdżerem a izraelským bubeníkem Zoharem Freskem účinkuje na mnoha dalších nahrávkách svých nejen severských kolegů. Znát jej můžeme z alb Wolfganga Haffnera, Nilse Landgrena, Jana Lundgrena, Ulfa Wakenia, Adama Bałdycha a jako producent spolupracuje se zpěvačkou Cæcilií Norby. Ta na oplátku produkovala jeho nové album Liberetto II. Toto CD navazuje na projekt Liberetto z roku 2012, což byla nahrávka na pomezí jazzu a klasické hudby a Danielsson ji tehdy natočil ve spolupráci s mladým arménským pianistou Tigranem Hamasyanem a několika dalšími hudebníky. Liberetto II nabízí pokračování tohoto konceptu s drobnými změnami v sestavě. Z prvního alba zůstal Tigran Hamasyan, dále kytarista John Parricelli a bubeník Magnus Öström. Naopak členem sestavy už není trumpetista Arve Henriksen, ale trubka zůstává jedním z nejdůležitějších nástrojů projektu. Hraje na ni – jako host – Mathias Eick, který s Larsem Danielssonem spolupracoval už na jeho starším albu Tarantella. Zmínění hudebníci se na albu představují v různých kombinacích. Sám Danielsson hraje někde na basu, jinde na violoncello a někde se představuje pouze jako autor.

Osmnáct českých a slovenských hudebníků spojila na jednom dvojalbu pocta Leoši Janáčkovi. Kolekce se jmenuje Tales From My Diary, zastřešuje ji slovenský saxofonista a skladatel Nikolaj Nikitin, ale důležitou roli hraje také světoznámý kontrabasista českého původu Miroslav Vitouš. Přímou inspirací ke vzniku alba prý byla Janáčkova práce s časem a napětím a zároveň jeho inspirace regionem a mluvou. Album obsahuje přímo Janáčkovy skladby v úpravách Nikolaje Nikitina, dále Nikitinův cyklus drobných kompozic inspirovaný Janáčkovými smyčcovými kvartety a své vlastní improvizace přidal kontrabasista Vitouš.

Eberhard Weber je německý kontrabasista, známý například ze spolupráce se zpěvačkou Kate Bush nebo s norským saxofonistou Janem Garbarekem. V roce 2007 jej postihla mozková příhoda, která mu znemožnila dál hrát na kontrabas. Weber se však nevzdal a připravil pro své příznivce dvě další alba. Z koncertních nahrávek skupiny Jana Garbareka z let 1990–2007 nechal vypreparovat svá kontrabasová sóla, dohrál k nim klávesové party a z takto vzniklých skladeb sestavil v roce 2012 album Resumé. Nedávno vyšlo pokračování s názvem Encore, o kterém Weber realisticky tvrdí, že jde možná o jeho poslední album vůbec. Rozhodl se je tedy pojmout nikoli jako prosté pokračování předchozího projektu, ale zároveň jako uzavření pomyslného kruhu. Jestliže v případě Resumé požádal Jana Garbareka a bubeníka Michaela Di Pasquu o dodatečné nahrání krátkých pasáží do některých skladeb, tentokrát mu podobnou službu udělal veterán evropského moderního jazzu, 85letý nizozemský trumpetista Ack van Rooyen. Ten totiž svou křídlovkou zdobil už první Weberovo album před více než čtyřiceti lety, a jeho návrat je tak symbolickou tečkou za kontrabasistovou sólovou dráhou. Jednotlivé skladby Weber nazval podle měst, ve kterých se konaly příslušné koncerty.

V tomto pořadu nejde o kontrabas jako výlučně sólový nástroj. Spíše sledujeme skladby, které komponují kontrabasisté. Když například Jaromír Honzák dával dohromady své aktuální album Uncertainty, věděl, že na něm chce mít klarinet. Říká: „Snažil jsem se najít hráče, který je primárně klarinetista.“ Kontrabasista Jiří Slavík, který žil dlouhá léta v cizině a z toho několik let v Paříži, Honzákovi doporučil francouzského hráče Antonina-Tri Hoanga a Honzák zpětně tento tip hodnotí jako skvělý. Říká: „Ke klarinetu mám vztah dlouho, líbí se mi hlavně klasická poloha jeho tónu, použitá v kontextu moderního jazzu nebo soudobé hudby obecně. Zároveň je klarinet v moderním jazzu velmi málo využívaný. Jeho barva se ohromně pojí se zbytkem kapely, nevyčnívá tolik jako saxofon a vytvoří s ostatními nástroji kompaktní celek.“ Název alba Uncertainty znamená nejistotu nebo neurčitost. Honzák říká, že v něm toto slovo koresponduje jednak s atmosférou dnešní doby a dále s určitou otevřeností směrem do budoucna: „Věci nejsou úplně nalinkované a teprve uvidíme, jak dopadnou.“ Vedle už zmíněného klarinetu na albu zní kytara, piano, bicí a samozřejmě autorův kontrabas. Jaromír Honzák popisuje: „Některé skladby jsou na basové lince postavené, případně byla prvním nápadem, kolem nějž se vrstvily další hlasy. U jiných skladeb může stát na začátku melodický nápad nebo harmonické spojení. Nemám na to žádné pravidlo. Naopak se snažím, aby inspirace pro každou skladbu nebo i technický proces skládání byl pokaždé trochu jiný. Kdyby každá skladba vznikala od basové linky nebo od harmonického spojení, vedlo by to k určitému stereotypu a způsobilo by to monotónnost celku.“

V mezinárodní pětičlenné sestavě nahrál své nové CD další český kontrabasista, Tomáš Liška. Jeho rozsáhlá skladba se jmenuje Bercheros Odyssey. Jak vysvětluje, název vznikl spojením slov Berlín a Cherokee. V Berlíně totiž Tomáš hudbu napsal a také tam potkal tři ze svých čtyř spoluhráčů. A Cherokee je jazzový standard od Raye Nobla, který stál na počátku práce. Liška vzpomíná: „Celé to vzniklo tak, že mě John Hollenbeck, americký bubeník a skladatel a můj profesor skladby na Jazz-Institutu v Berlíně, donutil přijít s nějakým způsobem psaní, který obvykle nepoužívám. Povídali jsme si o tom, já jsem měl vypsat na papír, které různé způsoby kompozice používám a které naopak znám, ale nepoužívám. A toto byl jeden z nich. Já bych se totiž bez tohoto impulsu asi nikdy nepustil do psaní muziky inspirované nějakým jazzovým standardem. Sice se to dělá a v 50. nebo v 60. letech to mělo své kouzlo. Ale že bych si dnes vzal jazzový standard, nějakou melodii nebo harmonii, napsal na to parafrázi a vydával to za vlastní muziku? Do toho bych se nikdy nepustil. A právě toho se chytil John Hollenbeck a řekl: Tak si vezmi nějaký standard a něco napiš.“ Cherokee je skladba v rychlém tempu, dochází v ní k zajímavé modulaci v prostřední části, a Tomáš Lišku to inspirovalo. Říká: „Pohrával jsem si s tím materiálem víc a víc, až vznikla nová muzika, která je s původním standardem nějak spojena, ale už v ní není slyšet ani původní melodie ani harmonie.“ Na albu Bercheros Odyssey hrají jen samé melodické nástroje – klarinet, saxofon, housle, violoncello a kontrabas. Tomáš Liška tuto sestavu bez harmonického nástroje vnímá jako „omezení, z kterého se dá těžit a které jej nutí dívat se na skladbu z jiného pohledu, než když napíše akord nad melodii a kytara nebo piano ten akord zahrají a harmonii vyjádří“. Pokud jde o kontrabas, Liška říká: „Já za svým nástrojem především sloužím a obecně s tím nemám problém. K tomu byl totiž ten nástroj podle mého vytvořen, a proto ani ve svých vlastních projektech jeho roli nevyzdvihuji. Vždycky se snažím, aby moje hra sloužila hudbě jako celku.“

Trees Of Light je album, na kterém se sešli švédský kontrabasista Anders Jormin, švédská houslistka a zpěvačka Lena Willemark a japonská hráčka na tradiční strunný nástroj koto Karin Nakagawa. CD stojí na spojení tradiční japonské hudby, jazzové improvizace a recitace švédské poezie.

Mladý americký basista Ben Williams se letos představil v Brně na festivalu JazzFestBrno. Nehrál u nás však poprvé. Slyšet jsme jej mohli už jako součást skupiny Pata Methenyho, který si jej vybral nejprve jako záskok za Chrstiana McBridea a poté jako plnohodnotného člena kapely. Nás však bude Ben Williams zajímat jako skladatel. Říká: „Basu při komponování moc nepoužívám, skládám u piana. Klavír byl totiž první nástroj, na který jsem se učil hrát a umím na něj docela dobře. Je vlastně úplně jedno, jestli mám při komponování na dosah basu. Dokážu si i bez ní představit, jak bude skladba znít. Slyším tu hudbu v hlavě a nepotřebuji si ji přehrávat na konkrétní nástroj. Skládat u piana je samozřejmě praktičtější, protože si můžu lépe představit melodii i harmonii současně. Řekl bych tedy, že z pětadevadesáti procent komponuji u klavíru. Což ale neznamená, že by basa pro mne nebyla důležitá.“ Ben Williams je sice v první řadě kontrabasista, ale v poslední době čím dál víc používá i elektrickou baskytaru.

Jako poslední se nám představí Dieter Ilg, německý kontrabasista, který se věnuje klasické hudbě a jazzu. Oba žánry propojil na svém novém albu Mein Beethoven, na kterém představuje své vlastní variace na skladby Ludwiga van Beethovena. Album natočil v pianovém triu, které dále tvoří klavírista Rainer Böhm a francouzský bubeník Patrice Héral.