Rozhovor s Gabirlem Gösselem o edici Historie psaná šelakem

V rámci edice Historie psaná šelakem sdružujete jednotlivé skladby do kompilací podle interpreta nebo podle tématu. Máte od Supraphonu nějaké zadání, nebo je dramaturgie zcela na vás?

Já předkládám firmě Supraphon návrhy a ta je většinou odsouhlasí. Naším cílem je nabídnout natolik atraktivní nahrávky, o které bude zájem, aby se proces jejich přípravy vyplatil. Většinou jsou to asi osmdesátiminutové bloky, které se prodávají buď jako celé virtuální album, nebo jako jednotlivé skladby. Vydali jsme například několik tematických alb, například Princezna republika s vlasteneckými písněmi jako Naše zlatá republika nebo Ta naše krásná zem je jako zahrádka. Vyšlo několik řad operet Járy Beneše, dále fenomenální harmonikář Franta Poupě, který byl kdysi velice oblíbený, ale v posledních padesáti letech jeho nahrávky v reedicích nevycházely. Úspěšné bylo i album nahrávek pouličních zpěváčků Blahníka a Gratze Dětičky, jděte už spát. Snažím se také mapovat počátky českého jazzu. Jedna ze zatím posledních kompilací je věnována Orchestru Gramoklubu řízenému Janem Šímou, což byl jeden z prvních orchestrů u nás, které hrály hot jazz. Nejblíže přítomnosti se blíží nahrávky Ladislava Habarta, který v letech 1946–47 vedl vlastní progresivní jazzový orchestr. Některé tituly, například nahrávky protektorátního swingu v podání orchestru Emila Ludvíka, jsem už dříve produkoval pro jiné vydavatele.

Jedno z alb se jmenuje Má Havaj – země lásky. To byly havajské písně skutečně tak populární?

Ano, například v USA byly ve druhém desetiletí 20. století havajské písně nejčastěji nahrávaným typem skladeb, což souviselo s tehdejším rozšířením steel kytary. Většinou v těchto souborech původně vystupovali havajští hudebníci, ale později celý styl zesládl a už neměl s Havají mnoho společného. Tematických alb však edice obsahuje mnohem více. Jedním z nich je soubor písní se sportovními náměty Dej gól, jen gól. Jedna kompilace se jmenuje Já mám automobil, ten má dvě stě kobyl a obsahuje většinou veselé písničky na téma automobilů.

Ne všechna alba obsahují primárně hudbu. Vydali jste i kompilace reklam nebo pohádek.

Ty osmdesát let staré pohádky mají svůj půvab a jsou stále oblíbené. A reklamní snímky, to je také jedna z velmi zajímavých oblastí. Nahrávky se většinou vyráběly pro jednu firmu v určitém počtu výlisků a dnes se špatně hledají. Velké firmy si nechaly natáčet reklamy v češtině, slovenštině, maďarštině a němčině a využívaly pro ně někdy významné interprety. Například E. F. Burian natočil reklamy propagující rozhlasové přijímače Telefunken a nazpíval je česky a dokonce i německy.

Koho z tehdejších umělců vůbec dnešní běžné publikum zná, nepočítám-li například R. A. Dvorského?

Lidé si určitě pamatují orchestry a interprety, které mohou vidět ve filmech pro pamětníky. To je případ nehynoucí obliby právě R. A. Dvorského nebo Oldřicha Nového. Ale pokud jde o hudbu, kterou bych považoval za progresivnější – to je například právě Ladislav Habart, označovaný jako český Stan Kenton –, nevím, nakolik dnešní posluchače zajímá.

V rámci edice Historie psaná šelakem už vyšlo více než čtyřicet alb. Budete pokračovat? A co se zatím nepodařilo zmapovat?

V edici bude možné pokračovat, pokud bude dostatečný zájem kupujících. Nikdo zatím nezmapoval nahrávky meziválečných komiků jako Jindřicha Plachty, Vojty Mertena nebo Járy Kohouta, existují nevydané nahrávky Ference Futuristy. Naopak plně pokrytý je Vlasta Burian. Daly by se zpracovat další námětové kolekce. Zajímavé je například téma, jak dobové politické změny měnily i repertoár vydávaných gramodesek.