PROLÍNÁNÍ VESELÍ A ŽALU V LIDOVÝCH PÍSNÍCH VALAŠSKA A HORŇÁCKA                                                                                                                                                                                                                                                                  

Ve Folklórním okénku  vás  Helena Bretfeldová pozve na malý hudební výlet na Valašsko a na Horňácko, tentokrát s písněmi, ve kterých se snoubí veselost a žal – jak už to ostatně v životě často bývá. Smích provázený pláčem nemusí být následkem veselosti až k pláči nebo naopak smíchu skrze slzy – nemusí jít ani o rezignovaný úsměšek, i když i posměch se v lidové písni obrazí. Nás bude ovšem zajímat paradox: písnička jako reakce na určitou komplikovanou situaci, která si vyžaduje odlehčení a nadsázku, nebo naopak zdánlivě veselá, šťastná událost, kterou zkomplikují nebo zhatí nepříznivé okolnosti. Za příklady nám budou sloužit písně ze dvou moravských regionů – Valašska a Horňácka, kde se prolínají i konkrétní motivy oné ambivalence veselosti a žalu v písňových motivech.

Onou „krizovou“ situací vyžadující nadsázku bývají časté mezníky v životě člověka: narození, vážná známost, svatba, zrození potomka, odchod na vojnu, nevěra, nemoc, smrt. Akt zrození nového člověka byl na Valašsku i na Horňácku událostí šťastnou – nový člověk byl vítán do společenství, ač tam i tam bývalo chudo; na to ovšem lidová poezie čekala s pohotovou nadsázkou (A když sa Valášek narodí, Keď sem sa narodíl, už sem býl bohatý).

Snad nejvýrazněji se ambivalence smutku a veselí nabízí v okruhu písní milostných. Radosti a strasti partnerských vztahů jsou jedním z nejopěvovanějších námětů lidové písně, není tedy divu, že se radost i žal často setkávají v jediném textu. Dost často – zejména v baladách, které byly de facto předobrazem soudobé černé kroniky – je opěvována láska nešťastná, někdy dokonce završená sebevraždou či vraždou; i v takové situaci si ovšem lidová píseň vypomůže odlehčením a nadsázkou – kupříkladu výčtem jednotlivých částí těla, jež byly odřezány („na milého lúce zakopala ruce, na milého nivu zakopala hlavu“).

Už s tématem namlouvání by se našlo množství příkladů. Častým námětem písní je soupeření několika chlapců o jednu dívku – v našem výběru je zastupuje valašská balada z Velkých Karlovic U našího jazera; písně s takřka totožným textem jsou zaznamenány po celé Moravě v celé řadě textových nuancí i melodických variant, někde s koncem veselým, jindy smutným. Většinou nechybí přídavný motiv favorizovaného starého ženicha,  kterého ovšem karlovická balada nemilosrdně zaklíná:

                                                    A v tej našej komoře je malované lože

                                               Aj lůžko lůžko, pěkně ustlané, kdo v tem lůčku spať bude?

                                                  Aj, dyby v něm starý spal, bodaj rána nedočkal –

                                              A dyby mladý, sličné úrody, co by sa šumný vyspal.

 

Podobně dvojakým veršem se lidová píseň vypořádává s klevetníky (tedy většinou klevetnicemi) rozeštvávajícími mladou lásku (Tresci, Bože, tresci), žertovně ironizuje i stesk za milým (Lúbí sa ně lúbí, Běží voda běží). Namlouvání se leckdy v písni přetvoří do ilustrace rčení „vybírala, až přebrala“:

                                               Védla sem si védla jako ze sta jedna

                                             Z vysokéj stoličky na nízkú sem sédla.

                                              Vybírala sem si mezi malinama

                                            Dosť zralých sem měla, ej, zelenú sem vzala.   (horňácká)

 

                                             Vybírala sem si mezi pěti, šesti

                                           A včilej ňa potkalo veliké neščestí

                                             Vybírala sem si mezi malinama

                                           Zelenú sem utrhla, červenú nechala.  (valašská)

 

Zvláštním příkladem dvojakosti smutku a veselí v lidové písni jsou popěvky související se stavem vojenským – tzv. písně legrútské, verbuňky apod. Těch je celá řada – my si však všimneme pozoruhodné balady z horňáckého Javorníka (Verbovali na vojnu), která vtipně zpracovává motiv dívky, která v chlapeckém přestrojení naplňuje otcovu povinnost vyslat do císaŕského vojska odvedence – a nakonec tak přijde ke štěstí.

P aradoxy stavu manželského by vydaly na nejméně dvě pokračování našeho pořadu – mohly by nést názvy např. Neláska manželská či Láska nemanželská; smutně-veselá „ptačí“ podobenství si necháme na příště; četné rady novomanželům do začátku společného života mají někdy podobu lechtivou – ty vynecháme – na Valašsku se ovšem dočkáme i půvabných a vtipných podobenství s řemeslnickou činností (Dyž sem býl ve Frenštátě).

I o smrti se dá pojednat s humorem, přesto si píseň zachovává vážnost a respekt k zemřelému; taková je z Hrubé Vrbky pocházející varianta písně o žalu čerstvého vdovce (Chodí Martin po zahradě plača). I ona je postavena na humorné nadsázce; dokládá rovněž někdejší tradici neponechat ovdovělého muže příliš dlouho osamoceného a dohodit mu brzy novou partii. Soudobým společenskovědním badatelům by mohla poskytnout materiál ke genderové studii tradiční horňácké rodiny a společnosti:

                                        Chodí Martin po zahradě plača

                                       Umrela mu Katerinka, Kača, Katerinka Kača.

                                       Neplač, neplač, Martine, Martínku,

                                      My ti dáme našu Majdalenku, našu Majdalenku.

 

                                       A co je ňa po vašej Majdalence

                                      Pobija ju, uteče ně k mamce, uteče ně k mamce.

                                      Lepší byla moja nebožtíčka

                                     Ščebetala jako lastovička, jako lastovička.

 

Helena Bretfeldová