Profil skupiny Poletíme? v pořadu Slyšte, lidé!

Rudolf Brančovský původně hrál se skupinou Veselá zubatá, která hrála směs různých žánrů – od folku a šansonu po alternativu, rock a ska. Podobně neukotvitelná je i jeho současná kapela Poletíme? Na první poslech vám nástrojové obsazení v čele s banjem připomene country, ale už při druhém poslechu budete váhat mezi punkem, swingem a jazzem. Na škatulkách prostě nezáleží. Kapela sama se na svém webu charakterizuje slovy: „Skupina dobře vypadajících mužů hrající original banjo punk future jazz kántry v turbošansonovém duchu. Žádné zvuky nástrojů co neexistují, žádné texty o věcech, co se nestaly, anebo nikdy nestanou. Jemné, přesto vulgární, přízemní, leč nad věcí, smutné, přeci veselé, sladké, přesto hořké.“ A jako své vzory pánové uvádějí Waldemara Matušku, Voskovce a Wericha, Jiřího Šlitra a Semafor, Ivana Mládka, Divadlo Sklep a Járu Cimrmana.

O tom, jak skládá písničky, vypráví Rudolf v rozhovoru pro web HudebniKnihovna. Říká: „Je to jako jít na houby. Nerostou stále, rostou někde a někdy a musí se hledat. Důležité je chodit do lesa. Chodíte-li do lesa, máte hub více, nechodíte-li, tak nemáte žádné. Ale toto houbařské připodobnění už jsem v jednom rozhovoru použil. Tak zkusím něco jiného. Koupím si jitrničky, které nesním a pak, jak začnou zapáchat, tak je s talířkem odnesu v noci k lesu. Za chvíli tam běžím znova a jedna už chybí. Ráno tam není nic a já mám obrovskou radost z toho, že malá liščátka baští někde v pelíšku ty moje jitrničky a chce se mi o tom napsat jitrničková písnička. Představte si, co by se stalo, kdybych je hodil do koše v igelitovém pytlíku. Jak málo radosti by z toho bylo. To se pak tvoří!“

O skládání Rudolf Brančovský hovořil také v časopisu FOLK: „Písnička, kterou píšu, mě musí zpravidla pobavit. Mám teď rozepsaných několik písní, ale nezasmál jsem se u nich, a tak mi leží na stole a nic z nich asi nebude. Do svých textů vkládám většinou reálné nebo lehce přibarvené fragmenty ze svého života. A pár z nich je úplná fantazie. Jsem dyslektik, který má velice malou slovní zásobu, a proto si musím vystačit s pár slovy. To mě baví, zatímco některé umělce, kteří zvládnou i delší rozvité věty a na které přesto chodí míň lidí než na nás, to strašně štve. A to mě baví ještě víc.“

Ne všechny písně Poletíme? jsou však k smíchu. Jednou z vážnějších skladeb je Muž neviditelný z minulého alba Kroskántry. V Rock & popu v roce 2012 Rudolf vysvětloval: „Před čtyřmi lety jsem začal na ulici potkávat zajímavého muže bez domova. Čistý, střízlivý, nikoho neobtěžoval, s nikým se nebavil, od nikoho nic nechtěl. Jen chodil, aby nezmrzl. Občas jsem mu dal nějaké drobné a začali jsme se bavit. Nakonec jsme spolu strávili hodně času po parcích a ulicích, když jsem venčil psa. Fascinovalo mě, jak je smířený se svým životem a jak je statečný. Vykládal mi také, že často přemýšlí o sebevraždě. Pokaždé ale zmínil fakt, že si život vzít nemůže, protože si ho nedal. Strašně mě povzbuzoval svým přístupem k životu.“

Jak při tvorbě Poletíme? funguje kapela jako celek? V rohovoru pro Musicserver.cz Brančovský říká: „Většinou je to tak, že vždycky přijde doba, kdy čas na novou desku tak nějak uzraje a kdy já už mívám připravený materiál. V tomhle případě to bylo zhruba okolo dvaceti písniček, které jsme zkoušeli hrát dohromady. Kluci do toho během zkoušení samozřejmě vždycky vnesou zase svoje nápady. Něco se jim líbí, je to podle nich super, u jiných věcí navrhnou, co změnit, a takhle nějak to funguje. Základ je ale vždycky takový, že já napíšu a přinesu písničku, kterou bych vlastně mohl hrát sám jenom s kytarou, a v rámci kapely, kde je nás hodně, se pak hledají možnosti a způsoby uplatnění ostatních nástrojů. Když to řeknu nadneseně, kapela je v tomhle smyslu můj doprovod a vzájemně si umožňujeme dělat věci, které nás baví.“