Pobalstký koncert

Mezzo-sopranistka Violeta Urmana v　první polovině koncertu ztvární sugestivní poslední životní pouť egyptské královny Kleopatry v Berliozově Kleopatřině smrti.Dramaturgickým vrcholem večera pak bude česká premiéra jedné z nejoriginálnějších skladatelských osobností litevské hudební scény –　Broniuse Kutavičiuse. Ten se ve svém díle vrací k prazákladu hudebního projevu z dob, kdy hudba nebyla uměním, ale neoddělitelnou potřebou člověka. Symfonie-oratorium　Epitaphium temporum pereunti　(Epitaf uplynulému času) pro smíšený sbor a symfonický orchestr z roku 1998 má v Kutavičiusově tvorbě zcela výjimečné postavení námětem a způsobem práce s textem. Dějem se vrací ke čtyřem klíčovým momentům pohnuté litevské historie. Zásadního sborového partu se zhostí Kaunas State Choir, který patří mezi nejoceňovanější světová sborová tělesa vůbec.

Své umělecké kvality sbor prokáže také na samostatném koncertu 24. května od 20 hodin v kostele sv. Šimona a Judy v Praze, kde vedle pobaltské hudby zazní tvorba Henryka Góreckého či Madrigaly Bohuslava Martinů.

Operní diva Violeta Urmana, jedna z　nejlepších wagnerovských a verdiovských heroin naší doby, je stálým hostem nejpřednějších operních scén světa v　titulních rolích sopránových a též mezzosopránových, k　nimž se po deseti letech “sopránového období” postupně začíná vracet.

K　jejím životním wagnerovským postavám patří Kundry v　Parsifalovi, Isolda v　Tristanovi a Isoldě, Brünnhilda a Sieglinda ve Valkýře nebo z　téže opery Fricka. V　této roli v　roce 1994 debutovala pod taktovkou Riccarda Mutiho v　milánské Scale, kde se
o osm let později poprvé objevila jako sopranistka, když zpívala Ifigenii v　Gluckově Ifigenii v　Aulidě, opět s　Mutim. V　inscenacích Verdiho oper si celosvětové uznání získalo její ztvárnění Princezny Eboli v　Donu Carlosovi, byl to mimochodem její debut ve Vídeňské státní opeře v roce 1996 a v　současné době se k　této vrcholné mezzosopránové roli vrátila. K　nezapomenutelné Eboli lze směle přiřadit její další velkou verdiovskou heroinu – Aidu v　různých inscenacích vyhlášených operních domů. Aidu v　pojetí Violety Urmana znají desetitisíce návštěvníků přenosů z　Metropolitní opery v　New Yorku
po celém světě. Minulý rok vstoupila do téže newyorské inscenace znovu, tentokrát jako Amneris, kterou bude zpívat v　příští sezoně také ve Vídeňské státní opeře. Na této scéně si zopakovala svou legendární Kundry v　představeních Parsifala na konci března tohoto roku. Letošní sezonu v　Metropolitní opeře zdobí Urmana jako Santuzza v　Mascagniho Sedláku kavalírovi v　nastudování šéfdirigenta MET Fabia Luisiho. Světoznámá pěvkyně má za sebou nespočet dalších, kritikou oceňovaných titulních rolí – Pucciniho Tosku, Belliniho Normu, Straussovu Ariadnu, Verdiho Lady Macbeth, Leonoru v　Síle osudu, ale též Azucenu v　Trubadúrovi, Ponchielliho Giocondu nebo Berliozovu Didonu.

V　čerstvé paměti mají návštěvníci Pražského jara její koncertní vystoupení
na festivalovém ročníku 2014, kdy zpívala s　orchestrem písně Richarda Strausse. Také Berlioz patří k　jejím oblíbeným autorům, nejen v　opeře. Dnes uváděnou lyrickou scénu Kleopatřina smrt zpívala mnohokrát a též ji natočila na CD (OEHMS Classics). Ve svém koncertním repertoáru má Wagnerovy Wesendonck-Lieder, Zemlinského Písně na texty Maeterlincka, Mahlerovy Rückert-Lieder a jeho Píseň o zemi, je nepřekonatelná jako Tove v　Schönbergových Gurre-Lieder. V　komorních písňových recitálech zpívá Mahlera, Strausse, Berga, Liszta. Jako sólistka je opakovaně angažována do kantátových
a oratorních děl, z　nich významné místo zaujímá zvláště Verdiho Requiem. Jestliže dříve zpívala v　tomto díle sopránový part (též na nahrávce se Semjonem Byčkovem, Naxos), tak v　poslední době se ujímá partu mezzosopránového a s　mimořádným úspěchem – například na koncertě v　Ženevě s Orchestre de la Suisse Romande a dirigentem Edo de Waartem na jaře loňského roku, nebo na novější nahrávce Requiem z　roku 2013 (EMI/Erato) s　orchestrem a sborem Pařížské opery pod taktovkou Philippa Jordana. S　tímto věhlasným dirigentem zpěvačka spolupracuje velmi často, nejaktuálněji 11. a 13. května 2016 ve vídeňském Musikvereinu, kde pod jeho vedením ztvárnila Juditu v　koncertním provedení Bartókovy jednoaktové opery Hrad knížete Modrovouse s　Vídeňskými filharmoniky.

Violeta Urmana (Urmanavičiūtė) je rodačka z　litevského města Kazlų Rūda. Vystudovala konzervatoř ve Vilniusu, poté odešla zkraje devadesátých let do Německa, kde dodnes žije, jejím manželem je italský tenorista Alfredo Nigro. Umělkyně hovoří plynně mnoha jazyky, je kosmopolitní, ale na rodnou Litvu nedá dopustit: “Do Litvy se v　posledních letech snažím vracet pravidelně, vystupuji tam koncertně tak dvakrát do roka. Nejlepší je, když tam můžu strávit také pár dní volna. I když v　zahraničí žiji už od roku 1991, Litva je stále mojí vlastí.”

Violeta Urmana získala četná vyznamenání, která stvrzují její mimořádné pěvecké kvality a zásluhy. Vídeň ji ocenila prestižním titulem Österreichische Kammersängerin, v　Londýně obdržela Roayl Philharmonic Society Award, z　rukou bývalého italského prezidenta Giorgia Napolitana převzala v　roce 2014 Řád italské hvězdy.　V　její rodné zemi bylo pěvkyni uděleno nejvyšší státní vyznamenání Litvy – Řád litevského velkoknížete Gediminase a má čestný doktorát na Vysoké hudební a divadelní škole ve Vilniusu. 7. března 2016 byla na slavnostním ceremoniálu v　sídle UNESCO v　Paříži jmenována UNESCO Artist for Peace. Titul se uděluje mezinárodně známým osobnostem, které svým vlivem, charizmatem a prestiží pomáhají podpořit cíle a programy této organizace. Jako UNESCO Artist for Peace bude Violeta Urmana podporovat aktivity UNESCO v　Africe, obzvláště projekty zaměřené na vzdělávání studentů, nejen osobní účastí, ale též částí příjmů ze svých koncertních vystoupení.

Litevec Modestas Pitrėnas (1974), šéfdirigent Litevského národního symfonického orchestru (LNSO), má pověst a pozici všestranného, úspěšného a ve světě uznávaného dirigenta.

Po bakalářském studiu v slavném Mozarteu v　Salcburku, kde se specializoval na sborové a operní dirigování, pokračoval ve stejných oborech na Litevské hudební akademii u svého předchůdce v　LNSO Juozase Domarkase a posléze absolvoval několik mistrovských kurzů u Esa-Pekky Salonena, Jormy Panuly, Helmutha Rillinga a dalších. Dnes na Litevské hudební akademii vyučuje, je vedoucím katedry dirigování.
Už v　šestnácti letech založil Psalmos Choir, vedl jej deset let do roku 2000, koncertovali v　Evropě i Americe, sbírali ceny na sborových soutěžích. Pro Pitrėnasův kariérní vývoj bylo důležité vítězství a Zlatá medaile na Mezinárodní dirigentské soutěži Grzegorze Fitelberga v　polských Katovicích v roce 2003, otevřelo mu cestu k　hlavním polským orchestrům i do Polské národní opery Velkého divadla ve Varšavě. Tam o několik let později nastudoval kromě baletu Let´s Dance Bach také Stravinského Slavíka a Bizetovu Carmen.

Modestas Pitrėnas je vyhledávaným operním dirigentem, Litevské národní opeře
a baletu šéfoval šest let do roku 2014, uvedl tam například Donizettiho Nápoj lásky
a Wagnerovu Valkýru. Je hlavním hostujícím dirigentem Lotyšské národní opery v　Rize
a do jeho pracovního záběru patří Rossiniho Lazebník sevillský, Pucciniho Tosca, Turandot i Triptych, Čajkovského Evžen Oněgin, Piková dáma a Mazepa, Verdiho Aida, Wagnerův Rienzi. Významná byla tamní světová premiéra opery Valentina lotyšského skladatele Arturse Maskatse, zhudebněný osud lotyšské filmové historičky Valentiny Freimane. Skrývala se před sovětskou a nacistickou okupací a přežila holocaust. Touto premiérou kulminoval i projekt Riga – Evropské hlavní město kultury 2014. S　operou Valentina hostoval soubor posléze v　Deutsche Oper v　Berlíně, což byla slavnostní tečka za předsednictvím Lotyšska v　Radě Evropské unie roku 2015. Pitrėnas spolupracuje s　operními domy v Kolíně nad Rýnem, ve švýcarském St. Gallenu, s　Finskou národní operou v　Helsinkách a dalšími.

Umělcův dirigentský a dramaturgický zápřah v　Litevském národním symfonickém orchestru je impozantní, kromě toho vystupuje s dalšími　orchestry své litevské domoviny a celého Pobaltí. Mimo jiné stál šest let (2006–2011) v　čele Kaunas City Symphony Orchestra. Pod jeho taktovkou účinkovala řada významných umělců, zejména pěvců – finští basisté Matti Salminen i Jaakko Ryhänen, z Estonska Ain Anger, mnozí mladí lotyšští zpěváci, sólista MET Aleksandrs Antonenko, který se mimochodem poprvé na jevišti uvedl rolí Prince v　Rusalce, basbarytonista Egils Silins, sopranistka Kristine Opolais, které jsme loni aplaudovali v　Praze, stejně jako Pretty Yende, která nám svým hebkým sopránem rozezněla Smetanovu síň v　roce 2014. Z　litevských umělců zpívali s　Pitrėnasem nejen pro ně legendární Vladimiras Prudnikovas, ale též tenoristé Virgilijus Noreika, Edgaras Montvidas, sopranistka Asmik Grigorian. Ikona Litevců Violeta Urmana si pro svá koncertní vystoupení volí pokud možno právě Modestase Pitrėnase.

Bývalý prezident Lotyšska Valdis Zatlers udělil Maestro Pitrėnasovi v　roce 2011 “Kříž uznání”, dirigent obdržel i vyznamenání za mimořádný přínos lotyšské opeře. Ve své domovině získal Litevskou národní cenu umění a kultury, nejnověji je nositelem ceny baltické vzájemnosti “Baltic Assembly Prize” za aktivní propagaci hudby pobaltských zemí navzájem a na světové scéně.

zdroj: tisková zpráva PJ