Otis Taylor hvězdou Blues Alive

Hudba Otise Taylora hovoří naplno o problémech jako je vražda, bezdomovectví, tyranie a bezpráví. „Moje písně možná mají temné stránky, já sám ale nejsem nijak zvlášť nešťastný člověk,“ říká umělec, kterého respektovaný časopis Guitar Player označil za nejvýznamnějšího bluesového umělce naší doby.

Otis Mark Taylor se narodil v Chicagu v roce 1948. Poté, co byl jeho strýc zastřelen, se rodina přestěhovala do Denveru, kde se mladíkův zájem o blues dále rozvíjel. Oba jeho rodiče byli velikými hudebními fanoušky: „Byl jsem vychován ve společnosti jazzových hudebníků,“ líčí Taylor, „můj táta pracoval pro železnici a znal hodně jazzových muzikantů. Byl socialista a opravdový bebopper.“ Mladý Otis trávil hodně času ve folklorním centru v Denveru, kde si také koupil svůj první nástroj, banjo, na které je dnes považován za největšího virtuosa v bluesovém stylu. V 15 letech založil svou první kapelu, to už hrál i na kytaru a harmoniku. Dalších několik kapel následovalo až do roku 1977, kdy se Taylor rozhodl dát si od hudby na čas klid. Během této přestávky si zařídil úspěšný podnik jako obchodník se starožitnostmi a také začal trénovat amatérský cyklistický tým. K muzice se vrátil a skutečnou slavnou a profesionální dráhu nastoupil až v roce 1995. O dva roky později vydal album Blue Eyed Monster, které přitáhlo pozornost bluesového světa a znamenalo objev tohoto mimořádně nadaného a tvůrčího zpěváka a skladatele. Hudbu na této i dalších raných deskách kritici nejčastěji přirovnávali k nahrávkám Johna Lee Hookera, ve kterých převládají až minimalistické hudební prostředky ve prospěch velkého emocionálního nápřehu.

Albem White African (2001) byli posluchači doslova uchváceni. Jedná se o Taylorovu nejupřímnější osobní výpověď o zkušenostech Afroameričanů. Vylíčil lynčování svého praděda i smrt svého strýce. Jeho texty začaly reflektovat brutalitu, odhalovanou v dějinách vztahů mezi rasami a sociální nespravedlnosti. S tímto albem Taylor nastoupil zcela novou tvůrčí cestu. Získal za něj čtyři nominace na W. C. Handy Award (bluesová obdoba cen Grammy, dnes přejmenovaná na Blues Music Award) a vyhrál ocenění pro nejlepší debut nového umělce.

Od roku 2003 začal Taylor vydávat alba na jednom z nejrenomovanějších bluesových labelů Telarc. Albem Truth Is Not Fiction boural konvence téměř psychedelickou, cestou, a propracoval se ke zvuku, který sám popisuje jako „trance blues“. Kritici časopisu Downbeat jej zvolili bluesovým album roku.

Na dalších deskách svůj prokomponovaný a vždy velmi originální sound, který šel vždy ruku v ruce s vysokou výpovědní hodnotou textů, dále propracovával, a to jak za spolupráce svojí stálé kapely, jejíž členkou se stala (dnes na sólové dráze působící) Taylorova dcera, zpěvačka a basistka Cassie, tak řada velmi zajímavých hostů, zejména bluesrockový kytarista Gary Moore a japonská avantgardní jazzová klavíristka Hiromi Uehara.

Na zatím posledním albu My World Is Gone (2012) Taylor přestavěl kapelu, zhutnil styl, začal spolupracovat s indiánským kytaristou a zpěvákem Matem Nanjim a zejména s fenomenální houslistkou Anne Harris. Jejich vystoupení na největším polském bluesovém festivalu Rawa v Katovicích bylo naprostou hudební smrští a velkou show, která jednoznačně zastínila všechny zbývající hvězdy ročníku. Právě tento fantastický koncert povzbudil dramaturgii Blues Alive k myšlence udělat z Otise Taylora hlavní hvězdu letosního festivalu.

(Převzato z www.bluesalive.cz)