Novinky nejen bluesových kytaristů ve Slyšte, lidé!

V úvodu pořadu si poslechneme americkou bluesovou legendu, pětinásobného držitele Grammy Roberta Craye. Původně student architektury sbíral zkušenosti v 70. letech v lokálních kapelách na různých místech Spojených států, kam se přemisťoval spolu se svým otcem, vojákem z povolání. Vedle svých rockových vzorů začal víc poslouchat hrdiny bluesové – Alberta Collinse, B. B. Kinga a Alberta Kinga, z pozdější doby pak Buddyho Guy a Otise Rushe. Blues však má pro Craye od počátku výrazný přídech poválečného gospelu, soulu a jazzu, což kytarista zdůvodňuje vlivem svých rodičů a jejich obrovské sbírky desek. Všechny tyto styly byly v jeho tvorbě vždy přítomny, i když se poměr jednotlivých ingrediencí měnil – od čistšího blues ke komplexnějšímu a posluchačsky možná přístupnějšímu tvaru. Sám se sice k blues hrdě hlásí, ale současně toto žánrové vymezení považuje za nepřesné a neúplné. „Blues nás nesmí limitovat,“ říká s tím, že si vedle svých kytarových vzorů rád poslechne Thelonia Monka, brazilskou hudbu nebo rané jamajské ska. Letošní album Roberta Craye se jmenuje Nothin But Love, tedy Nic než láska, ale tento název je třeba vnímat trochu ironicky. Už jen to, že se jeho autor nechal na obal vyfotografovat se svou milovanou kytarou a s drahým automobilem svědčí o tom, že zdaleka nepůjde jen o lásku mezi lidmi. Na druhou stranu album obsahuje několik velmi silných textů – o vztahu otce k dceři nebo o člověku bez práce, který hledá smysl svého života.

Dalšího amerického kytaristu, který si říká Popa Chubby, inspirovala rocková i klasická hudba a samozřejmě ve velké míře také blues, ať už je reprezentovali Muddy Waters, Rick Derringer nebo třeba Eric Clapton. Jako řada dalších rockových a bluesových umělců čerpá Popa Chubby ve svých textech ze svého života, který v žádném případě nebyl veselý a vždycky úspěšný. V sedmi letech se vyrovnával se smrtí otce, nějakou dobu žil na ulici, musel překonat závislost na drogách. „Nebezpečí je reálnou součástí blues,“ podotýká kytarista realisticky s tím, že za jedno z nejdůležitějších poselství považuje to, že přežil a že se mu nyní daří dobře.

Habib Koité je písničkář z africké republiky Mali, Eric Bibb je americký kytarista, jehož doménou je akustická hudba na pomezí blues a gospelu. Koité, přezdívaný také „Eric Clapton z Mali“, propojuje západoafrickou tradici s rockovou hudbou. Říká: „Pracuji s maliskou tradicí, zároveň ale toužím po její moderní podobě. Chci otevřít okno mladé generaci, umožnit jí seznámit se s vlastními hudebními kořeny. Afriku až příliš drancuje západní populární hudba.“ Eric Bibb, který loni slavil šedesátku, se sice narodil v New Yorku, ale v současné době žije v Evropě. Je synem zpěváka Leona Bibba, populárního v 60. letech, a jeho kmotrem byl slavný americký zpěvák, herec a levicový černošský aktivista Paul Robeson. Pánové nedávno vydali společné album Brothers In Bamako a se svým společným programem vystoupili v červenci na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. V listopadu si ovšem jejich recitál budete moci vychutnat znovu – nejprve v Praze a poté v Šumperku na festivalu Blues Alive.

Dario Piga je flamencový kytarista ze Sardinie. Kytaře se věnuje od svých 11 let a v roce 2009 získal stipendium od španělské asociace AIE v Madridu jako jeden ze čtyř nejlepších mladých flamencových kytaristů. V roce 2010 vystudoval konzervatoř v Jerez de la Frontera a také konzervatoř v Seville, kde získal Diploma de la guitarra flamenca. Byl studentem na prestižní sevilské akademii Fundación Cristina Heeren, kde byl dva roky žákem vynikajícícho kytaristů Niňo de Pura a Pedra Sierry, kteří jsou v současné době považováni za špičku flamenkové kytary. V prosinci 2009 získal Cenu kritiky na mezinárodní souteži mladých talentů Andrea Parodi v Itálii. Letos se Dario Piga představil jako lektor na festivalu Ibérica v Boskovicích.

Poslední kytarista, kterého si v pořadu poslechneme, je rodilý Španěl. Jmenuje se Gerardo Núñez a na svém novém albu Travesía zpracovává příběh dvou přistěhovalců z Afriky, Ahmeda a Khaleba, kteří přešli poušť a plavili se přes moře, aby se dostali do Evropy, země svých snů. Núñez, který se flamencu věnoval už ve svých 14 letech, tvrdí, že i jeho život vzdáleně připomíná podobnou namáhavou cestu. Na albu Travesía najdeme jak sólové skladby, tak pasáže, ve kterých účinkuje větší množství hostů. Zmíněný příběh Ahmeda a Khaleba – a je lhostejné, zda jde o kytaristovy skutečné přátelé, nebo o fiktivní hrdiny – přitom není až tak důležitý. Jazyk hudby hovoří sám za sebe – prolínáním moderně pojatého flamenca s výlety směrem k jazzu, východní hudbě a – minimálně dvakrát – i do snadno poslouchatelné instrumentální hudby, která v bravurním podání Gerarda Núñeze a jeho kolegů v žádném případě neuráží. Na albu se střídá rytmické flamenco s introvertními pasážemi, místa plná ozdob s minimalistickými momenty. Celé to má hlavu a patu, jasné směřování, čitelný rukopis.