Tipy Kuby Horáka

Od doby, kdy jsme začali hrát a koncertovat se Zhasni, poslouchám hudbu hlavně na cestách. Během nich nás všechny vzdělává muzikolog amatér a citlivý kapelní DJ Libor, který se tak chtě nechtě stará o rozšíření mých
poměrně omezených obzorů. Některé Liborovy vzorky můj vkus míjí, některé přijímám s tím, že se k nim možná budu a možná nebudu vracet… a pak jsou tu ty zásahy přímo na komoru, jakým byla třeba deska Bratrů Orffových Bingriwingri.  Díky cestování s kapelou mám z poslední doby v hlavě ještě Vodňanského–Skoumala nebo Lenku Dusilovou (tu má „na svědomí“ Irča Vaňková).

Abych nemluvil jen o neživé produkci, další takovou pozitivní trefou byl koncert Karla Plíhala v libereckém Experimentálním studiu. Jistě nejsem jediný, kdo se na novou desku třepe. Třetí takový moment jsem zažil minulou neděli, kdy jsem na rádiu Folk moderoval nový pořad Posluchárna a jako hosta měl Miloše Kellera, se kterým často nesouhlasím a jsem v řadě případech jeho oponentem. Mezi posledními songy zazněl Mlýnské kolo v srdci mém z desky Hany Hegerové. Člověk se může v řadě pohledů s druhým vkusově i názorově lišit, ale jsou
zážitky, které pak dvě strany rázem spojí, lidi sedí, mlčí a snaží se, aby nebylo moc vidět, že jsou na hraně slzavého údolí… Tohle se mnou, Milošem a Pavlem Radou udělala paní Hegerová.

Ve jmenovaném pořadu jsme pouštěli i Viktorinovu Říčku z desky Vlna za vlnou. Slyšel jsem ji za poslední dva roky padesátkrát a pořád se mnou ten prostý příběh s (alespoň pro mě) obrovsky silnou melodií mává. Mají ji rádi
i přátelé a rodina. Píšu to sem, protože mám radost a dělá mi dobře, když se vkus okolí střetne s tím mým. Přemýšlím, že pokud hudba občas lidi rozdělí na tábory, není to ona, ale jejich (naše) ega, jejich (naše) netolerance. Možná je to tak s tím egem i v případě toho spojení, ale já doufám, že ne.

Obraťme disk. Nedávno jsem si moc rád připomněl píseň Slávka Janouška A tak jsem zůstal sám. Údajně ji měla dost ráda i Zuzana Navarová, která ji kdysi podle Slávkova vyprávění označila za jeho první velikou. Tenkrát jsem se i trochu divil, protože pro mě má Slávek těch velikých spoustu. Ale on o tom tenkrát mluvil s pokorou a radostí z toho, že ji takhle označila.

A pak jsou tu ty moje stálice jako Here Comes The Sun (rád si na Youtube pouštím verzi, kdy ji společně dávají George Harrison a Paul Simon) nebo Přijdu hned od Vlasty Redla. Mám to prostě tak, že se rád hudbou nechávám odzbrojit a dojmout. Člověk slyší celkem dost písní, u kterých si řekne, že ten a ten autor nebo
muzikant musí být extrémně šikovný nebo hodně chytrý, ale těch, co mě uzemní, těch tolik nemám.

Tipy Jana Novotného

Objevím-li album, na němž mě písně zaujmou nebo třeba i nadchnou, jsem schopný je poslouchat denně, stále nalézat nové významy v textech skladeb a hledat i v jejich melodiích místa, jejichž podmanivost jsem nezachytil hned. Potom se mnohdy stane, že písně, které mi při prvním, druhém a dalších z poslechů nebyly blízké tolik jako jiné z daného CD, se mi dostanou pod kůži více než ty, které „vedly“ zpočátku.

V zimních dnech se v mém přehrávači střídala dvě alba. Při snídaních Smutná euforie kapely My3.avi, ve večerních a nočních hodinách mi bývalo příjemně s deskou Dobře nám, kterou natočila KOA. Smutnou euforii jsem volil v ranním a dopoledním čase pro její lehkost, svižnost i jemnost, příjemný projev zpívajícího Jana Špalka a také pro nezatěžkání písní žádnou hlubokou filosofií, zkrátka mi napomáhala nacházet chuť k vykročení do nového dne. CD Dobře nám si mě získalo především písněmi Mária Biháriho, jejich texty i jeho niterným zpěvem (Podzimní, Malý princ, Zelený čaj, Jabloň, O smuteční vrbě). Také píseň Camila Callera Dobyvatel slunce na mě velmi zapůsobila.

Obecně vyhledávám spíše skladby poetické a náladové, písně postavené na vtipu textu či slovních hříčkách již ne tolik; výjimkou je ale třeba „song“ Martina Kyšperského Když L. Kerndl zpíval na lodi. Sleduji též hudební tvorbu Evy Vrbkové, členky hereckého souboru brněnského Divadla Husa na Provázku, doporučuji navštívit její webové stránky nebo si třeba dohledat její píseň Lužní kvítí na serveruYouTube.

Stále víc a více se zaposlouchávám do vážné, klasické či duchovní hudby, teorií o ní téměř neznalý, přesto jí svým způsobem rozumějící.

Tipy Milana Tesaře

James Harries: Growing Pains (Yonas Media/Indies Scope). Příjemné album anglického písničkáře usazeného v Česku. Natáčelo se v jednom kostele v Kalifornii a toto prostředí album vdechlo neopakovatelnou atmosféru.

Ida Kelarová: Romská balada (Indies Scope). Společné album Idy Kelarové, jejího hudebního a životního partnera Desideria Duždy, smyčcového Škampova kvarteta a pianisty Tomáše Kača.

Stéphane Belmondo: Wonderland (B Flat). S francouzským trumpetistou Stéphanem Belmondem jsem nedávno připravoval rozhovor pro časopis Harmonie a také pro Proglas. Wonderland, jeho první sólové CD (2003), obsahuje úpravy skladeb Stevieho Wondera.

Banda: Jedna (Indies Scope). Slovenská skupina Banda mě poprvé nadchla loni na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Album Jedna mě zaujalo neotřelým zpracováním slovenské lidové hudby.

Asonance: Království Keltů (vlastní náklad). Pokud měl někdo pocit, že skupina Asonance je na všech svých albech stejná, bude možná při poslechu novinky překvapen. Už žádná čistě akustická tradiční hudba. Od prvních tónů první písně Tančila Anežka připomíná Asonance spíše moderní irské kapely typu Clannad.