Narajama: Snažíme se všechno ohýbat k sobě

Rozhovor s členy skupiny Narajama

S novým albem Convergere jste po jedenáctileté pauze navázali na přerušenou historii kapely. Zkusme se však vrátit na začátek 90. let, kdy skupina Narajama vznikla. Jak jste se dali dohromady a jak vůbec vznikla vaše originální sestava s cimbálem?

Petr Goldmann (bicí): Narajamu jsem někdy v létě 1991 založil já společně s baskytaristou Igorem Judasem. V té době byla velmi populární seattleská scéna a my jsme se na tento styl také zaměřili. Hrál s námi tehdy kytarista Petr Walos a zpěvák Michal Mihal. V roce 1992 jsme natočili své první album s názvem Webs. Nahrávku jsme sice dokončili, ale CD nikdy oficiálně nevyšlo. Důvod byl prostý – v lednu 1993 jsme se po koncertě v pražském Bunkru rozešli a už jsme se nikdy v této sestavě nedali dohromady. Nebylo to ve zlém, ale v tom období prostě každý hledal, jak se o sebe postarat. Nějaký rok jsme zůstali sami s Igorem a přemýšleli jsme, co dál. A já jsem si vzpomněl tady na Lovce. Známe se prakticky od dětství, hráli jsme spolu už na začátku 80. let, kdy jemu bylo čtrnáct a mně šestnáct. Zakládali jsme společně skupinu Rogalo, potom Jeden ampér a pak se naše cesty rozešly a Lovec muzicíroval s jinými. Oslovili jsme jej tedy a on souhlasil. Začali jsme hrát spolu, přidal se k nám ještě o něco mladší kamarád Roman Kouřil na kytaru. A protože seattleský rock už nám moc neseděl a Lovec má navíc hlas posazený jinak než Michal Mihal, začali jsme si budovat svůj vlastní styl. Přizvali jsme Bohdanu, která přišla nejen se svým pěkným hlasem, ale také s cimbálem. A právě to byl mezník v naší další orientaci.

V současné době se inspirujeme mimo jiné moravským folklorem. Jak taková píseň inspirovaná lidovou hudbou vzniká? 

Milan Lovec Bílovský (zpěv, klávesy): Petr začne bouchat nějaké rytmy a řekne: „Tam by to chtělo nějakou skočnou. Vy jste ti folkloristi…“ Já jsem totiž chodil do Slováckého krúžku a lidovky mě pořád baví. A tak bádáme, co by se tam hodilo. Bohdanka pak zpravidla něco vymyslí.

Název alba Convergere (konvergovat = sbíhat se) vlastně odkazuje k fúzi různých stylů.

Goldmann: Ano, to je přesně ono. Když jsme hledali název, jak se naše nové dílo bude jmenovat, přišel jsem s tímto latinským slovem – doslova to znamená „ohýbat k sobě“. To je trefné, my se totiž snažíme všechno ohýbat k sobě, nikomu nic nedat, mít všechno u sebe. To ladí s naší hudbou.

S úplně jinou kulturou než moravskou souvisí název kapely. Vy to vysvětlujete už v bookletu alba Vytancuj chmury: „On, praduše, pohyboval se nad vodami, a proto jeho jméno je Narajama.“

Goldmann: V období vzniku skupiny jsem přemýšlel, jak bychom se mohli jmenovat. Chtěl jsem název spíše mezinárodní než český. Velice mě tehdy oslovil japonský film Balada o Narajamě, a tak jsem zvolil tento název. Až asi o dva nebo tři roky později mi jeden kamarád přinesl knížku Jana Kefera Syntetická magie, ve které autor popisuje význam slova narajama jako praduše, prabůh, něco prapůvodního. A odtud tedy pochází ta citace v bookletu.

V roce 2014 natočila po 15 letech nové album skupina Zuby nehty. Její vydavatel, který je současně vaším vydavatelem, říká, že mu ta kapela zní pořád stejně, jako by tam žádná pauza nebyla. Dalo by se něco podobného říct i o Narajamě?

Goldmann: Je tam samozřejmě změna, ale ta je naprosto přirozená. Uplynula dlouhá doba a teď souzníme trochu jinak. Tehdy jsme měli jiné vzory, byli jsme mladší. Teď je to všechno usazenější. Nepotřebujeme být už extrémně rockoví – i když, to jsme vlastně nebyli nikdy. Už se tak nevyhraňujeme, čerpáme z lidovek a klidně bychom mohli zpracovat i jazzový standard.
Lovec: Myslím, že jsme duševně vyzrálejší, dospělejší, hravější. Trochu jsme se posunuli, ale jádro zůstává.

Poslechněte si rozhlasovou verzi rozhovoru se skupinou Narajama.