Milan Valenta: Křídla anděla (recenze CD)

Folkrockový zpěvák Milan Valenta natočil po svém návratu na scénu už třetí album. A protože se styl jeho písní za krátkou dobu nijak zvlášť nezměnil (předchozí alba vyšla v letech 2007 a 2009), mohl bych okopírovat některé výroky ze svých předchozích recenzí. I tentokrát najdeme v písních zajímavé obraty, díky nimž můžeme o Valentovi mluvit spíše jako o písničkáři než jako o rockerovi (např. civilně básnický popis prostředí v titulních Křídlech anděla: „Ve starém domě v mezaninu / za oknem květy akátů / ve starém domě plném stínů / hned vedle černých kabátů / v té tmavé chodbě na věšáku / tam na prostředním zrezlém háku / bělavá, zplihlá / visela / andělská křídla / křídla anděla“). I tentokrát platí, že doprovodná kapela, do níž se po pauze vrátil houslista Pavel Cingl, hraje strojově přesně a stále se stejným nasazením. I zde platí, že Valentův hlas není zapamatovatelný na první poslech, ale chlapsky plný a důvěryhodný, i když místy přehnaně deklamativní. Zdůrazňuji však plnost a důvěryhodnost jako pozitivum – zvlášť poté, co jsem nedávno v článcích o hudebně zajímavějších skupinách Transitus Irregularis nebo Jarabáci psal o nevýrazném hlasu zpěváků.

Rytmickou pravidelnost a deklamativní přednes vyvažují aranžérské drobnosti, jako je použití akordeonu v několika písních (úvodní Křídla anděla zní téměř jako francouzský šanson) nebo naopak jeho absence tam, kde bychom jej – kvůli příběhu – možná hledali (Tvůj vlak s textem o Paříži Valenta pojal jako hutný valivý bluesrock). Podobně píseň Zas ty deprese vůbec nevyznívá depresivně a příjemná reggae nálada skladby Zase mi lžeš také s textem příliš nekoresponduje. Lze to vnímat jako klad (práce s kontrasty), ale i jako zápor (nejednota textu a hudby). Jak je komu libo…

Vedle už citovaného mírně mysteriózního úvodu titulní písně stojí za pozornost například Velká voda – s textem skládajícím se z krátkých veršů, které však stačí pro náznak děje. I když jde o sólové album písničkáře-muže, obsahuje album i ženský text Jsem trochu šílená, duet, ve kterém Valenta pouze sekunduje Petře Studené. Píseň Oheň a voda odkazuje ke svobodě, která vzdáleně opět evokuje písničkářovu oblíbenou Francii, zatímco v Kytkách a křížích u silnic se vracíme k tématu rychlosti („divoká jízda bez hranic“), s nímž souvisejí „motorkářské“ fotografie v bookletu a také některé písně na minulých albech.

Po formální stránce najdeme v textech opět nedokonalosti v přízvucích („svoBOda“), gramatické rýmy typu „dnů/snů“ nebo asonance jako „malou chvíli/zazpívali“. Závěr písně Tvůj vlak působí jako klišé („Mám jenom skromné přání / můžeš se mi smát / po posledním milování / v nebi zaklepat“). Obecně jsou Valentovy texty na písničkáře možná průměrné, na rockera však solidní. Melodie příjemně a pravidelně plynou, většinou neurazí, jen občas se sám sebe ptám: Kde jsem to už slyšel (Velká voda)?

Přes drobné výhrady pouze závěrečný bonus – dvě prvoplánově politické písně (Taková malá revoluce a Tak už jsme tady) – považuji za naprostý omyl. Zejména první z nich, obsahující několik skrytých (nevyslovených) vulgárních rýmů podle mě není hodna zralého autora. Že umí napsat dobrý protestsong, ukázal Milan Valenta na minulém albu v písni Co dál. Tentokrát se to nepovedlo, rýmy „buřtguláš/papaláš“ nebo „my byli jenom za blbce / a poslouchali jak ovce“ znovu poslouchat nemusím. Naštěstí však mohu skočit zpět na úvod alba a začít znovu: „Ve starém domě v mezaninu…“ To za opakovaný poslech stojí.

Rok vydání: 2011
Vydavatel: Galén
Žánr: folkrock
Celkový čas: 39:22