Milan Valenta: Kdy všechno končí i začíná (recenze)

Písničkář Milan Valenta hrával v 70. letech hrával po boku Jaroslava Hutky, těsně před revolucí koncertoval s Petrem Lutkou, avšak své první album Kdy všechno končí i začíná natočil až poté, co se vrátil na scénu po 15 letech mlčení. CD obsahuje deset písní (s průměrnou stopáží necelých pět minut); z toho se třemi Valenta úspěšně bodoval v naší posluchačské hitparádě Kolem se toč.

Přes autorovu folkovou minulost je album spíše folkrockové až rockové. Kapelový doprovod se výborně hodí k Valentovu zralému hlasu, který sice neoslní velkým rozsahem, avšak působí důvěryhodným a příjemným dojmem. Mluvím-li o rocku, nemám na mysli tvrdou hudbu. Aranže, které Valenta zvolil, stojí sice na pravidelném střídání těžkých a lehkých dob, avšak mnohem důležitější je role houslí (výborný Pavel Cingl) jako hlavního melodického nástroje. Valentova deska je vlastně sympaticky staromilecká, načichlá rokenrolem, blues a folkrockem amerického střihu. Po formální stránce mě napadají srovnání s osobnostmi typu Toma Pettyho, Neila Younga nebo u nás ETC… Vladimíra Mišíka (opět i díky použití houslí).

Pokud jde o texty, odkazuje Valenta tematicky i formálně ke svým oblíbeným básníkům. Zatímco Baudelairovo jméno se přímo objeví v názvu jedné z nejvýraznějších písní (Monsieur Baudelaire), Krylův vliv cítíme pouze podvědomě (Jeřabiny). Valenta samozřejmě není básníkem tak silných obrazů jako Kryl a jeho verše už vůbec nejsou tak kontroverzní a burcující jako řádky Baudelairovy. Avšak – přes některá hluchá místa – jeho práce s jazykem zpravidla ctí základní pravidla (přízvučné doby se až na výjimky kryjí s přízvučnými slabikami) a zajímavé obraty v písních také najdeme (Vlčí máky). Bylo by mimochodem zajímavé zjistit, proč si z Bible Valenta ke svým přirovnáním opakovaně vybírá Jidáše (Vlčí máky, Monsieur Baudelaire) nebo zda se Pálava dostala do písně Měsíc na hladině kvůli prožitému příběhu nebo jen kvůli rýmu.

K vesměs příjemnému albu mám jen drobné výhrady: Některé texty jsou až příliš obecné a neurčité a některé písně působí jako zbytečně natahované (v obou případech mám na mysli především skladbu Chvíle, kdy se čas zastaví). Drobné kostrbatosti („Svítá den / už musím jít“) nebo ojedinělé obrácení přízvuku („a starosTI dnů nechal jít“) téměř nestojí za řeč.

Milan Valenta se sice na svém debutovém albu nepředstavuje jako písničkář básnických kvalit Krylových či Nohavicových, avšak díky vkusným a nepřekombinovaným aranžím je jeho CD mnohem zajímavější než většina české rockové produkce.

Rok vydání: 2007
Vydavatel: NEXTERA
Žánr: folkrock
Celkový čas: 47:46

Diskuze k článku