Martin Žák: Vánoce v trojím čase (recenze CD)
Český horal a milovník americké akustické hudby Martin Žák přetextoval pět anglických koled a vánočních písní. Nahrál je s pomocí strunných nástrojů (kytary, autoharfa, banja, dulcimer), ale také s hostujícím flétnistou Jakubem Klarem, violoncellistou Janem Kellerem, kontrabasistou Petrem Surým nebo zpěvačkou Katkou García.
Vedle českých a moravských koled a původně rakouské Tiché noci pronikají v poslední době do našeho povědomí stále víc také vánoční písně z anglosaského prostředí. Nejde jen o obligátní americké hity jako Jingle Bells nebo Santa Claus Is Coming To Town, ale především o staré anglické koledy, jako jsou Deck The Halls, Angels We Have Heard On High (která je ovšem původně francouzská), Away In A Manger nebo The First Noel. Tyto písně se dočkaly už několikerého přebásnění do češtiny: na albu Petra Lutky Vánoce v Mníšku pod Brdy, v repertoáru královéhradeckých Kantorů nebo nově na vánočním albu Věry Martinové Foukneme do svící (kde některé z nich opatřil českými texty Zbyšek Raška). Se svou troškou do mlýna přispěl také Martin Žák, jinak propagátor především americké tradiční hudby. Tentokrát se sice vydal zdánlivě „jen“ za průliv La Manche (podtitul CD zní Z Betléma do starodávné Anglie a zpátky k mé nepokojné duši), avšak na obalu píše o „anglických osadnících ze svahů Appalačských hor“. I nový titul z Žákovy série minialb v limitovaných nákladech tedy souvisí s jeho oblíbenými americkými horami.
První čtyři převody lidových a zlidovělých koled zvládl Martin Žák velmi dobře. Překlad notoricky známého We Wish You A Merry Christmas jako Jdem přát klid a šťastné svátky vůbec nezní hloupě (a navíc rytmicky sedí), skvěle se Žák popasoval i s oslavným starodávným textem písně Deck The Halls (Síně cesmínou se krášlí). Pátá píseň, Návrat Spasitele (The First Noel) se od ostatních liší svou délkou (přes 13 minut) a také tématem. Zdaleka už nejde pouze o vánoční příběh. Naopak, od naslouchajícího pastýře a hvězdy, která udá směr, se textař odráží, aby ve dvaceti slokách vyprávěl celé evangelium – včetně zmínek o Ježíšových nejznámějších zázracích a podobenstvích. Píseň pak končí nikoli Pilátovým ortelem, ale filosofickými otázkami: „Odkud kráčím? Kudy? Kam? Kdo jsem já? A kdo Bůh?“ Nápad nasměrovat poselství Vánoc až k těmto obecným tématům je chvályhodný. Jen se obávám, že při tom množství slok psaných ve sdruženém verši a s takovou spoustou jednoslabičných rýmů (žít/jít, zlém/jdem, staň/chraň, řád/znát) by posluchač brzy ztratil pozornost, i kdyby píseň zpíval zpěvák s mnohem výraznějším hlasem.
O Žákově největším handicapu, kterým je jeho neznělý, jakoby nosový, zpěv, jsem psal už v jedné starší recenzi. Je tedy jen dobře, že alespoň do tří písní si autor (podobně jako na předchozím minialbu) přizval jednu z nejvýtečnějších českých zpěvaček, Káťu García. U ní sice nejsme na zpěv v češtině příliš zvyklí, ale o to exotičtěji její angličtinou a keltskou irštinou cvičený hlas zní. V duetech (při společném zpěvu téhož textu) hraje Žák roli vypravěče (nikoli zpěváka), zatímco Katka celek krášlí a posouvá od vyprávění k písni. Výsledek funguje až překvapivě dobře.
Ačkoli se Martin Žák jako muzikant zřejmě programově snaží o úpravy klidné, nepřekombinované, téměř minimalistické, větší aranžérská odvaha jeho písním sluší. Za vítané oživení tedy považuji sbory (účastníci Letní školy Old-Time Music) nebo nejrůznější flétny včetně irských whistle v rukou Jakuba Klara. Dokonce bych na jeho místě ještě mnohem odvážněji zpracoval například předehru písně Jen sláma Ho chrání s harmonikou (Žák) a cellem (Jan Keller).
Na druhou stranu však lze Vánoce v trojím čase vnímat i jako úmyslně klidné CD. Takové, na němž se místo radostného jásotu a laškovného koledování dostává ke slovu usebranost a úžas nad dítětem v jeslích, k němuž se chceme nechat vést. K nikoli básnickým, ale řemeslně povedeným překladům a k čistým aranžím přidávám jako klad vkusně zpracovaný booklet, ve kterém najdeme všechny potřebné údaje (texty písní, podrobný rozpis hostů, údaje k použitým ilustracím, reklamu na další Žákovy tituly). Za největší negativum nepovažuji ani Martinův neznělý hlas, ani neúnosnou délku poslední písně. Nejvíc mě mrzí chybné zájmeno ve frázi „Otče náš, jež v nebi dlíš“ (takto zpívané i napsané v bookletu). I když toto zájmeno umí dobře skloňovat jen málo mluvčích češtiny, spojení „Otče náš, jenž…“ je přece jen dostatečně známé.
Rok vydání: 2011
Vydavatel: Martin Žák/Country Home
Žánr: anglické koledy
Celkový čas: 28:09
Martin Žák: Vánoce v trojím čase (recenze CD)
Recenze Milana Tesaře z 10. 1. 2012 na CD „Vánoce v trojím čase“ uveřejněná na internetových stránkách Rádia Proglas mě inspirovala k úvaze, která se týká spíš celkového stavu dnešní společnosti než recenze samotné. Nejedná se tedy o recenzi recenze či snahu o uvedení věci na pravou míru.
Snad budou moje neobvyklé řádky přijaty s lehkým nadhledem, tak jako já bez zatěžujících vnitřních emocí přijímám osobitou recenzi své nahrávky Vánoce v trojím čase. Děkuji.
A pokud by na mém stole právě teď neležela knížečka sepsaná mužem jménem Paulo Coelho...
Jsem zrovna v sydneyském přístavu a dívám se na krásný most, který spojuje obě části města, když ke mně přistoupí nějaký Australan a prosí, abych mu přečetl jeden inzerát v novinách.
„Jsou tu velice malá písmena,“ říká, „nevidím na to.“
Já to tedy zkouším, ale nemám u sebe brýle na čtení. Omlouvám se mu.
„To vůbec nevadí,“ říká. „Víte co? Já si myslím, že i Bůh špatně vidí. Ne že by byl starý, ale tak si to zvolil.
Proto když někdo udělá něco nesprávného, On to vidí rozmazaně a nakonec tomu člověku odpustí, poněvadž se nechce dopustit nějaké nespravedlnosti.“
„A co když se udělá něco dobře?“
„No, Pánbůh si brýle doma nikdy nezapomene,“ zasmál se Australan a odešel.
(Citace: Paulo Coelho, Jako řeka, jež plyne, Argo 2006, překlad Pavla Lidmilová).
A víte, co je na mých poklescích poslední doby nejzvláštnějšího?
V mé knize Zápisky osamělého poutníka s autoharfou došlo k podobnému „největšímu negativu“, které posloužilo jako trumf recenze CD Vánoce v trojím čase. Právě z poslední věty, do které jsem vkládal tolik nadějí, září ono trpce vysázené slovo „motlitba“.
Jiný překlep jsem v celé knize neobjevil. Asi jsem si ho zatím uvědomil jen já (snad by tedy bylo lépe o něm pomlčet) a to přesně ve chvíli, kdy jsem knihu otevřel poprvé, ihned poté, co dorazila z tiskárny.
V té chvíli mě napadlo:
Možná se Nahoře pokoušejí zjistit, zda mám raději svou pravou podstatu nebo svou autorskou ješitnost. Zda převládne zloba nad sebou samým a výčitky na adresu spolupracovníků, zda se dostaví nářek nad poskvrněním mého intelektu.
Dnes se mi prostřednictvím nového „hříchu“ (který se opět naplno projevil až po vydání CD) dostává další možnosti pochopit, že ani tu nejvyšší Autoritu není možné chybějícím písmenkem zklamat.
A když teď navíc vím, že Bůh špatně vidí...
On zřejmě dobře chápe, že se může věnovat užitečnější práci a nechat kritiku na člověka, který si v takovém případě brýle nikdy nezapomene...
Vážná prosba ke čtenářům a posluchačům rádia „s důrazem na křesťanské pojetí hodnot“
(bude-li jim tento ohlas zpřístupněn):
Výše uvedené řádky prosím neberte jako pokus o snížení váhy zmíněné recenze či jejího autora.
Nejedná se ani o mou osobní obhajobu nebo výzvu k dialogu, třebaže ku příkladu „Appalačeské hory“ jsou pro mě jakožto horlivého propagátora jedné svébytné a nezanedbatelné kultury mrzuté.
Ale to se přeci může stát každému !
Otevřené slovo k autorovi recenze:
Milane, vážím si Vás i Vaší práce, proto bych rád upozornil na ironii Osudu, která se podepsala právě na poslední myšlence Vaší recenze.
Spojení „Oteče náš, jenž...“ přece tak dostatečně známé není !
Ale ani takový paradox ve mně nevyvolává pocit převahy nebo zášti a věřím, že jakékoli pohnutce, která nás dovedla do tohoto místa je shůry předem odpuštěno.
Nejsem odborníkem na Dobrou knihu zvaná Bible, ale jako hledajícímu laikovi mi zůstává v paměti jedno:
„Kdo jsi bez viny, hoď kamenem...“
Snad se ještě sluší upozornit, že jedna z písní, která byla součástí recenze se jmenuje „Síně cesmínou se krášlí“ nikoli „Svět cesmínou se krášlí“.
Pečlivému a vnímavému čtenáři se tak může naskytnout otázka, jak může autor recenze vnímat jemné odstíny hudebního díla a niterné pochody interpreta, pokud mu uniká i název samotné písně.
Přimlouval bych se tedy za všechny, kteří našli odvahu vykročit ze stínů hlavních proudů (často maskovaných korouhví alternativy), za všechny, kteří překročili hranice uměle udržovaného vkusu a upřednostnili přirozenou otevřenost:
Přestaňme přikládat přednastavená hrubá měřítka a s jejich pomocí do nekonečna vědomě či nevědomě ovlivňovat názor a vkus širší veřejnosti. Naše zodpovědnost musí být tím větší, čím víc lidí je nám dáno svým příkladem ovlivnit.
Věřím, že bude-li moje reakce uveřejněna, stane se tak v plném rozsahu včetně tohoto dodatku a v návaznosti na původní (nijak neupravenou) recenzi alba Vánoce v trojím čase ze dne 10. 1. 2012.
Jen tak bude příběh dávat smysl a poskytne jiným hledajícím poučení na jejich vlastní a neopakovatelné cestě. Ostatně, to byla jediná motivace, která mě vedla k sepsání těchto řádků.
Martin Žák, dosud nezávislý pěvec, autor a vydavatel
Pozn. autora: Několik dnů byla na tomto místě zveřejněna nezkorigovaná verze článku (s překlepy jako „Oteče“ místo „Otče“, „Appalačeských“ místo „Appalačských“ a mylně uvedeným názvem písně Síně cesmínou se krášlí jako Svět cesmínou se krášlí). Ve všech případech šlo skutečně o neúmyslné překlepy, které by se samozřejmě neměly v podobných článcích objevovat. V žádném případě však autorovi název písně neunikl; o tom svědčí jeho správné zapsání a uvádění v playlistech Proglasu ve vánoční době, tedy ještě před zveřejněním recenze.
Ano, kritika Martina Žáka je samozřejmě naprosto oprávněná. Na druhou stranu trvám na tom, že uvedením zájmena „jež“ namísto „jenž“ není v tomto případě pouhý překlep, neboť se objevuje jak v bookletu (tedy v psané variantě textu), tak ve verzi zpívané.
Recenzent nikde nebude „člověkem bez viny“ a ani se za něj nikdy nepovažoval. Naopak přiznává, že s nechtěnými překlepy bojuje dlouhodobě. Má-li se však pokusit subjektivně zhodnotit dílo (a recenze je vždy subjektivním hodnocením), nelze pominout zcela objektivní, byť drobné, chyby.
Osobní dodatek: Martine, určitě víte, že si Vaší práce velmi vážím a že ji propaguji, kde mohu. Je mi jasné, že mé překlepy v původní verzi článku k drobné jízlivosti sváděly (ano, „ironie osudu“ je správné pojmenování). Přesto Vám snad nebude vadit, že jsem vyjmenované křiklavé pasáže v původním textu opravil a že reaguji tímto vysvětlením v diskusi.
Po přečtení výše uvedené recenze ( i dalších reakcí na ni ) mne napadlo, jak je jakákoli kritika uměleckého počinu někoho jiného ( při vší úctě, Milane, k Vašim zkušenostem recenzenta a hudebního publicisty ) subjektivním pohledem.
Martinovo CD jsem si v adventním čase v klidu a pohodě vychutnal a nejvíc nás s manželkou oslovila právě píseň "Návrat Spasitele". Při jejím poslechu jsem měl pocit, že to není jen přebásněná koleda, ale přímo vyznání člověka, který sám sebe nazývá "hledajícím laikem", ale evangelium má pravděpodobně pečlivěji pročtené, než leckterý praktikující křesťan. Můžu za sebe osobně potvrdit, že písnička je tak silná, že při ní nevnímáte zmiňovaný "nosový zpěv", jednoduchou instrumentaci nebo neúnosnou délku - spíš vás mrazí z toho, jak je někdo ochoten "nést kůži na trh", aby zůstal věrný svým představám a cílům.
Neznám Martina osobně, jen z jeho knížek, písniček a několika osobních emailů, ale působí na mne jako člověk, který věrně jde za svou představou o muzice i životě, neohlíží se na moderní trendy a nemá snahu podbízet se většině – i za cenu toho, že nebude pochopen. Myslím, že pokud s ním půjdete kousek po jeho cestě, neodejdete s prázdnou a určitě mu odpustíte nějaké nepodstatné zapomenuté písmenko v textu …
P.S. Za případné chyby, či překlepy se předem omlouvám :-)))
