Jana Šteflíčková (recenze CD)

Jana Šteflíčková těsně po revoluci, ještě jako malá holčička, vystoupila na Portě. Mezi její největší „dospělé“ hudební úspěchy patří vítězství na festivalu Zahrada 2006 v kategorii písničkářů a dvojic a samozřejmě také vydání debutového alba Jablečno s doprovodnou skupinou Kůň v roce 2007. Paralelně vedle své folkové dráhy rozjela Jana kariéru hereckou: vystudovala DAMU, působila v Chebu v Západočeském divadle a v současné době je členkou Ypsilonky.

Ale vraťme se k hudbě… Zmíněné album Jablečno představilo Janu jako interpretku hravých a často velmi vtipných folkrockových písní s přídechem šramlu, jazzu či šansonu. Ani jedna z těchto ingrediencí se z její tvorby nevytratila, nicméně nové album – nazvané pouze zpěvaččiným jménem – je přece jen jiné. Jana se především rozhodla odpoutat od pevně daného kapelního tvaru a nadále kopat jen sama za sebe. V době, kdy o sólovém albu teprve začala přemýšlet, mi v rozhovoru řekla, že deska by měla být „komornější než ta předchozí. Taky by měla být hodně kytarová, protože jsem se teď té své kytaře docela věnovala, ale rozhodně těm písním a harmoniím prospěje i nějaké koření a další nástroje“. A co řekla, to splnila.

Album Jana Šteflíčková je skutečně komornější než Jablečno, ale současně je na něm docela dost koření. V písni Dítě hraje Vít Pospíšil na hrací skříňku, v bohatě aranžovaném Snu vyniká trubka Standy Zemana, v úvodní Marilyn bubnuje Martin Kopřiva, v Mínovi hraje Mathieu Goutron na akordeon. A tak bychom mohli dál pokračovat ve výčtu známých i neznámých muzikantů a obvyklých i raritních nástrojů (holicí štěstka, kokosové ořechy nebo „obědový gong paní profesorky Pechové“). Sama autorka si na albu zahrála například na fanfrnoch, banjo nebo harmoniku, ale jinak je album skutečně především kytarové. A je třeba jedním dechem dodat, že Janina kytara má velmi pěkný zvuk (studio Faust Records) a že i díky tomu má album daleko k folkové jednotvárnosti.

Pestrou však desku činí hlavně Janin projev, její texty a způsob, jakým vypráví své příběhy. Je totiž třeba zdůraznit, že Šteflíčková jako písničkářka je především vypravěčkou příběhů. Příběhů s překvapivými a trochu surreálnými pointami (Jižní spojka coby jeden z vrcholů alba), příběhů paralelních (Vietnamečka – prolínání osobní účasti a lhostejnosti: „Ten tvůj Pan Pen Pin Pon Pun ti dal kopny / Tady mi to prosim tebe dopni“), příběhů naturalistických (Dítě – „Slovo dá slovo a budem tiše hekat / A pak už jenom / Čekat, čekat, čekat“) nebo poeticky posmutnělých (Sen – „Až jednou znenadání z tévelký výšky ruku v ruce skočili“). Celkově Jana na novém albu zvážněla, její písně zabydlely postavy ne úplně ideálních osudů („Můj přítel Mína dobrý místo má…“) a ani rádoby veselá country melodie nesmaže hořkost, ve které se však přece jen zračí kapka naděje a pochopení (Když můj táta country hrál – „Sice nás všechny málem zabil a neřek, co říci chtěl / Ale já přece vím, že ňáky srdce měl“).

Právě svižná country píseň je možná klíčem k pochopení Janiny současné tvorby. Navenek bezstarostná, hravá, uvnitř trpká a lidsky opravdová. Jana je sice herečka, možná při zpěvu někdy přehrává, v některých jejích textech vám může vadit záplava expresivních výrazů, ale nakonec jejím písním uvěříte. Jsou totiž trefné, aktuální, originální a při vší hořkosti zábavné.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2012
Žánr: folk
Celkový čas: 50:05

(Článek vznikl v roce 2012 pro časopis Crossroads.)