Jaga Jazzist: Název písně jako odrazový můstek

Rozhovor s Larsem Horntvethem ze skupiny Jaga Jazzist

Skladby, které najdeme na vašem aktuálním albu Starfire, jste skládal v Los Angeles. Jak inspirativní toto prostředí pro vás bylo?

To, že jsem odjel skládat písně mimo domov, pro mne není nic nového. Rád tvořím na různých inspirativních místech a tentokrát jsem se tedy rozhodl pro Los Angeles. Je to opravdu inspirativní město. Člověk tam stráví hodně času v autě a má tedy víc času na přemýšlení. Výsledkem jsou delší písně, které mají blízko k taneční hudbě. Také jsem si mohl více pohrát s jejich horizontální strukturou, která se výrazně liší od běžné populární hudby. To byla tedy ta hlavní výzva, kterou mi toto pěkné místo nabídlo.

Vaše skladby jsou dlouhé a pozvolna se vyvíjejí. Přesto se jedna z nich jmenuje podle japonského rychlíku Shinkansen. Souvisí název nějak s jejím tempem?

Skladby pojmenovávám až poté, co je napíšu. A důvod, proč jsem právě tuto píseň nazval Shinkansen? Je to skladba, která se zvolna pomalu. Ale když sedíte v japonském rychlém vlaku, šinkanzenu, zdá se vám, že se pohybujete pomalu, i když jedete obrovskou rychlostí. Máte takový až kosmický pocit, který jsme se snažili do této skladby dostat. Obecně zastávám názor, že název písně má být jakýmsi odrazovým můstkem pro posluchače, který si podle něj může domyslet svou vlastní interpretaci. Takhle by to u našich skladeb mělo fungovat. U Shinkansenu tedy nejde v první řadě o tempo písně, ale o pocit, který byste měli mít. Nehledejte za tím moc teorie. 

V kapele s vámi hrají dva vaši starší sourozenci – bratr Martin a sestra Line. Jsou mezi vámi pevnější vazby než mezi ostatními členy skupiny?

Ve skutečnosti ani ne. Je vtipné, jak to funguje. Náš baskytarista Even a vibrafonista Andreas jsou v kapele od začátku a další tři členové s námi hrají dvanáct, osm a sedm let. Jsme si tedy všichni blízcí, jako bychom byli jedna velká rodina. Prožíváme spolu všechno dobré i zlé.  

A ovlivnilo váš hudební vývoj to, že máte hudebně aktivní starší sourozence?

Určitě ano. Vyrůstali jsme v muzikantském prostředí. Naši rodiče zpívali ve sboru a byli velmi aktivní v místní hudební a divadelní komunitě. Od dětství jsme se tedy pohybovali v prostředí muzikantů a herců. Já jsem začal v šesti nebo sedmi letech hrát na saxofon a už předtím jsem uměl trochu na kytaru. A to, že jsem měl starší sourozence, kteří se věnovali hudbě, pro mne bylo velmi inspirativní. Hráli jsme spolu už dva nebo tři roky předtím, než vznikla Jaga, a budeme spolu, doufám, hrát pořád.  

Hrajete na několik hudebních nástrojů. Který z nich momentálně upřednostňujete?

To pro mne není až tak důležité, vlastně stále přecházím od jednoho nástroje k druhému, a to zvlášť ve studiu. Postupně si zařizuji své nahrávací studio v Oslu, mám tam už nakoupenou spoustu syntezátorů a dalších klávesových nástrojů, nedávno jsem si pořídil clavinet. Buduji si tedy svou sbírku. Ale inspiruje mě i akustická hudba, skládám například s akustickou kytarou. To, že v kapele hrajeme na tolik nástrojů, není proto, že se chceme pochlubit, co všechno dokážeme. Snažíme se sloužit písním a zároveň nabízet vždy něco nového. S každým albem se učíme na nové nástroje, abychom mohli rozšířit paletu barev, které nabízíme. Kombinujeme zvuky nástrojů, které jsme nikdy dříve nekombinovali, a tím překvapujeme i sami sebe. To je náš cíl.