Free jazz: po akci reakce

7. října 2011 Aktuality, Jazz Autor: Milan Tesař

V říjnovém čísle časopisu FOLK vyšel další díl seriálu Co by v encyklopedii nemělo chybět, který už několik let připravuje redaktor Proglasu Milan Tesař. Tématem je tentokrát free jazz. Článek si nyní můžete přečíst i zde.

Historie jazzu má své zákonitosti jako cokoli jiného: po akci obvykle přichází reakce. A tak se po éře swingu (ve 30. letech minulého století reprezentovaly jazzové orchestry střední proud populární hudby) vynořil bebop jako hudba zběsilá, složitě strukturovaná a k tanečním parketům lhostejná. Dnes považujeme bebopové mistry za klasiky jazzové scény a na jejich skladbách staví už několikátá generace muzikantů. Ve své době však jejich odtažitá a k většinovému posluchači nevstřícná produkce vyvolala další reakci – vznikl hardbop coby fúze jazzu se soulem, rokenrolem a černošskou chrámovou hudbou. A jakmile se závaží vývoje převážilo opět na intelektuálskou a méně konvenční stranu, objevil se free jazz jako ve své době nejsvodomyslnější hudební vyjádření. Zmíněné Colemanovo album vyšlo v roce 1961, avšak předzvěsti žánru vystopujeme už v dobách dřívějších, podle některých zdrojů snad už na konci 40. let v nahrávkách klavíristy Lennieho Tristana.

Free jazz staví na tónových řadách více než na harmoniích. Typické jsou pro něj menší kapely, v nichž každý muzikant sóluje sám za sebe, střídá se se svými spoluhráči, vnáší do celku vlastní pohled. Pokud tedy Coleman hovořil o předem komponované hudbě, „nepojímal kompozice jako návody na to, jak přesně hrát, nýbrž s nimi vytyčoval hranice, v nichž se mohli hráči potkat v kreativní komunikaci. Free jazz je monumentální nahrávka oslavující vítězství obsahu nad formou a energie nad strukturou“ (Karel Veselý: Hudba ohně).

Britský jazzový kritik John Fordham ve své zásadní práci Jazz uvádí: „I když hráči free jazzu v 60. letech intenzivně osvobozovali jazzovou improvizaci z přísných pravidel bebopu, neznamenalo to, že by zároveň ignorovali pravidla evropské hudby; tato vazba probíhala skrytě. Virtuózní pianista Cecil Taylor (…) jemně propojil metody jazzu i soudobé vážné hudby – ale v tempu, které užíval, to málokdo poznal.“

Vedle Ornetta Colemana, Alberta Aylera nebo Suna Ra patřil k nejvýraznějším postavám nejsvobodnějšího jazzu saxofonista John Coltrane. Duchovně založený hudebník, který svůj vztah k východní filosofii zúročil v roce 1965 v půlhodinové skladbě Om, začínal v rhythmandbluesových a bebopových kapelách. V 50. letech spolupracoval s trumpetistou Milesem Davisem. A jestliže tento génius hudby 20. století free jazz sice verbálně odmítal, ale postupně k němu směřoval, Coltrane zůstával nějakou dobu věrný bopovým postupům, aby se později záměrně vydal vlastní, také velmi svobodnou cestou. „Coltrane byl řekou, která se vylévá z břehů. Aby dodal přívalu zvuků větší naléhavost, pokoušel se zaměnit ještě víc akordů, než bylo v bebopu zvykem, a harmonii někdy měnil s každou dobou,“ píše Fordham. Free jazzu se z Coltranovy diskografie nejvíce blíží deska Ascension z roku 1965. Podobně jako zakladatelské Colemanovo album je to jeden dlouhý sled sól a orchestrálních pasáží, hraných za sebou bez přestávky. Freejazzovému kánonu se však album vymyká počtem hráčů – podílelo se na něm 11 hudebníků, a proto Coltrane s nadsázkou hovořil o bigbandovém stylu hry.

Téměř padesát let stará Coltranova nahrávka zní i současným neškoleným uším divoce a kakofonicky. Jak však upozorňuje publicista Karel Veselý v knize Hudba ohně: „Coltrane nechtěl svou hudbou zbořit svět, ale byl mystikem, který jen hledal cestu k transcendenci skrze hudbu.“ Jazz v jeho podání není už ani trochu hudbou taneční, ale spíše hudbou programní, která vyjadřuje určitý děj, pocit nebo mystický prožitek. V tomto ohledu je jen logické, že saxofonista svou 40minutovou jízdu pojmenoval Ascension, tedy Nanebevstoupení, podobně jako v tomtéž roce jiné své album nazval pro změnu Meditation.

Evropští hudebníci v 60. letech sice na americký free jazz navázali, avšak hnutí free improvisation v čele s britským kytaristou Derekem Baileym šlo ještě dál. Konkrétně Bailey se při hře na kytaru snažil rozbít všechna dosavadní pravidla: používal nezvykle velké intervaly, „zakázané“ harmonické postupy, nové způsoby hry. Podobně pianisté ve volné improvizaci sahali čím dál častěji k možnostem preparovaného klavíru, hráči na dechové nástroje hledali nové možnosti zvuků včetně hry na pouhé části svých nástrojů. To vše mimochodem funguje v jazzu a v improvizované hudbě dodnes: Český pianista Vojtěch Procházka používá klavír jako komplexní nástroj, na nějž se zdaleka nemusí hrát pouze údery prstů do kláves. Francouzský flétnista Magic Malik napodobuje svým nástrojem lidský hlas nebo zpěv ptáků a běžně z flétny vyluzuje zvuky připomínající neartikulované výkřiky. Ovšem hudbu, která se vzpírá konvencím a snaží se o popření jakékoli pravidelnosti, dnes najdeme samozřejmě i mimo jazz. Typickým příkladem je elektronický mág Mark Fell, jehož skladby jsou záměrně „komponované“ tak, aby se v nich neopakovalo vůbec nic: rytmické struktury, intervaly mezi tóny, tónové řady.

Vraťme se však k free jazzu v původním slova smyslu. Podle některých kritiků šlo v jazzové historii o slepou uličku, na kterou žádná další reakce nenavázala. Přesto však free jazz přežil v několika podobách. Jednak stále existují soubory a hudebníci, kteří se mu věnují programově – v září například proběhl v Praze další ročník Free Jazz Festivalu. Za druhé mají klíčové freejazzové nahrávky stále velký vliv na současné hudebníky. A konečně freejazzové prvky v menší či větší míře používá prakticky každý moderní jazzový ansámbl.

Na postmoderní jazzové scéně, kde vedle sebe přežívají uhlazený kavárenský jazz s bebopem, fusion i náročnější improvizovaná hudba, má free jazz své místo, a to i ve skladbách hudebníků, kteří se k němu přímo nehlásí. Freejazzové prvky najdeme v tvorbě řady amerických, skandinávských i polských jazzmanů a pravidelně je můžeme slýchat i na českých pódiích. Z našich současných kapel stojí za zmínku v prvé řadě Vertigo (jehož členem je už zmíněný pianista Procházka), jehož aktuální album Metamorphosis má svou rozvolněností a nenuceností k freejazzové filosofii hodně blízko. Za freejazzovou lze považovat akustickou sestavu skupiny Limbo (hra bez harmonického nástroje je pro free jazz typická) a ohlasy svobodného jazzového vyjádření najdeme na albech skupin jako Muff, Projekt Z nebo Face Of The Bass. Samozřejmě nelze klást rovnítko mezi free jazz a moderní jazz obecně, avšak rozvolněné struktury skladeb saxofonisty Marcela Bárty, kontrabasisty Jaromíra Honzáka (zvláště ve spolupráci s houslistou a hercem Martinem Zbrožkem) nebo kytaristy Petra Zelenky svým charakterem z jazzové revoluce 60. let vycházejí.

(Článek vyšel v říjnovém čísle časopisu FOLK v roce 2011)

Hudební výlet do Pobaltí

JUUK_MulkaStabule_obalCDVydejte se s námi za hudbou Litvy, Lotyšska a Estonska.

Regiony

Regiony

Hudební výlet do Francie

kiledjian_the-otium-mixtapeZveme vás na hudební výlet do Francie.

Tri Nguyen – sólo pro dva nástroje

nguyen-tri_duos-aloneVietnamský hudebník Tri Nguyen natočil album pro dva sólové nástroje.

Anketa Album roku 2023 – druhá desítka

krajina-ro_mlhoviny_obalCDPodívejte se na první výsledky ankety Album roku 2023.

Témata Jak se vám líbí

Hansen_studio_2024Podívejte se, co pro vás chystáme v pořadu Jak se vám líbí.

Partneři

Harmonie_logo_velke_web

Darujte Proglas!