Bujabéza: Potvory di mare (recenze CD)

Olomoucká Bujabéza, vítěz posledního ročníku festivalu Zahrada, nazvala své druhé album vtipně a jakoby italsky. Výraz Potvory di mare, mořské potvory, však odkazuje k textu jedné z písní, Za Turka provdaná. Ta má svůj původ, stejně jako většina repertoáru Bujabézy, ve sbírce Františka Sušila. V ní kapelník Jan Sítař hledá zajímavé texty, k nimž pak skládá své vlastní melodie. Zvlášť u písní, které máme spojeny s původními lidovými melodiemi, je to disciplína nevděčná. Nicméně i u lidových variant známe mnohdy více verzí a každá lidová píseň měla kdysi svého autora.

Ještě důležitější než výběr textů a autorské melodie jsou však u Bujabézy aranže. Zatímco skupina Alibaba, ve které kdysi Honza Sítař začínal, postupně redukovala svou sestavu na tři členy a nyní hraje čistě akusticky, Bujabéza dává přednost rozmáchlému tvaru s bohatými harmoniemi (klavír, akordeon, kytara) a plnohodnotnou rytmikou (baskytara, bicí), občas přizdobenému nástroji jako mandolína, housle, saxofon a také samply. Právě na přílišném množství nástrojů a jisté aranžérské bezradnosti Bujabéza dříve ztroskotávala. Především na festivalových soutěžích, kde není dostatek času pro dokonalé nazvučení, se jednotlivé barvy ztrácely v nepřehledném klubku zvuků. Odtud pak už byl jen krůček k ebenovskému pejorativnímu přirovnání „folkloreček s bicíma“.

Zatímco na svém prvním albu z roku 2009 Bujabéza se zvukem ještě trochu bojovala, novinka Potvory di mare vychází mnohem lépe. Je to jistě zásluhou zvukaře Pavla Kunačara, ale neméně k dobrému výsledku přispěli i sami muzikanti, kteří se mezitím vyhráli a sehráli. U aranží jako by začalo převažovat hledisko horizontální nad vertikálním – nejde už tedy o to, aby hrálo co nejvíce nástrojů naráz, ale důležitý je zejména vývoj v rámci skladby. Původní handicap se tak pro Bujabézů stává trumfem. Kapela může stavět na zajímavých mezihrách, klade v jednotlivých slokách jedné písně důraz na různě hraný doprovod a těží i z velmi rozdílného hlasového projevu Zuzky Mimrové, kapelníka Jana Sítaře, případně dalších mužských členů. Zuzka je zjednodušeně řečeno univerzální typ zpěvačky se sytým hlasem, která zaujme v sólech i v doprovodech (sama má dlouholetou skutečnost ze zpívání ve sboru), Honzův spíše rytmizovaný a v sólech nepříliš výrazný projev (Valaši) pěkně ladí ve sborech (Panenka Maria).

K hlavním devízám Bujabézy a její práce s folklorním materiálem patří dramatičnost (Nalezená sestra), cit pro nápodobu a přitom nekopírování evropských folklorních stylů (v Za Turka provdaná se hra mandolíny blíží balkánské tamburašské muzice) a smysl pro gradaci (klavír v Panenka Maria). Slabší jsou snad jen přímočaré bigbítové úseky (Nevdávej se má panenko), ale i ty zpravidla z nahrávky vycházejí o něco lépe než na koncertech (Nebudeš má panenko).

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2012
Žánr: folkrock
Celkový čas: 42:57