Beata Hlavenková: Umění napsat jednoduchou píseň

Rozhovor s pianistkou a skladatelkou Beatou Hlavenkovou

Theodóros je tvé druhé album, ale první, na kterém zní pouze klavír. Měla jsi už někdy dřív jako interpretka nějaké zkušenosti se sólovým pianem?  

Studovala jsem na Janáčkově konzervatoři v Ostravě klasickou skladbu a k tomu jsem měla povinný klavír, ve větším rozsahu než jiní instrumentalisté. Hrála jsem pod vedením paní profesorky Římanové hrozně ráda, ale stresovalo mě předvádět klasiku naživo. Necítila jsem totiž svobodu improvizace, když jsem nesměla zahrát ani notu špatně. Už v té době mě hodně zajímal jazz a jiná muzika, a když dnes hraju s různými kapelami, mívám jen takovou tu nestresující, pozitivní trému. Se sólovým hraním jsem měla taky ve svých začátcích jednu špatnou zkušenost, na kterou nerada vzpomínám. V době, když jsem se přestěhovala do Prahy a studovala na „Ježkárně“, jsem se živila hraním v různých barech a hotelech. A protože jsem hrála hodně jazzových skladeb, několikrát se mi stalo, že mě vyhodili a já jsem se musela přít o svůj prostor. Říkala jsem si, že kdyby to mělo pokračovat takhle, raději to zabalím a budu se rekvalifikovat.

Oproti tvému bohatě aranžovanému debutu Joy For Joel bje tvá nová sólová deska také méně jazzová…

Ano, myslím, že je méně jazzová. Můj první nápad byl udělat desku klidnou, až meditativní. Ale to je, jak jsem si všimla, proti mé přirozenosti, protože mě mnohem víc napadaly skladby rychlejší a energické. Každá z mých dvou desek ale vznikala za jiných okolností. V době, kdy jsem skládala pro Joy For Joel, jsem založila své trio. Zároveň jsem věděla, že na albu chci Ingrid Jensen a Riche Perryho, odjela jsem do Ameriky, bylo to pár let po mém intenzivním jazzovém studiu. Prostředí i okolnosti mě přirozeně přiváděly ke kompozici více ovlivněné moderním jazzem. A ty skladby hraju doteď a ráda. Ale okolnosti, které po pár letech vedly k desce Theodóros, byly jiné. Začínám teď hodně oceňovat umění napsat jednoduchou píseň, což jsem tenkrát ještě nevnímala. Jsou to dva protipóly, ze kterých čerpám. Snažím se vstřebávat obě tyto cesty.

Co s Theodórem po vydání? Odhodláš se sama koncertovat, nebo jde jen o studiovou záležitost, která se vydáním alba uzavírá?  

Určitě to nebude uzavřená záležitost. Mám několik nápadů, jak by se ta deska dala realizovat naživo. Jedna z možností je, že bych hrála sama, ale většina těch písní je vícevrstevných. Jednotlivé vrstvy se různě překrývají a mění, nedá se to zahrát třeba s jednoduchým looperem. Mohla bych to tedy hrát ještě s jedním pianistou a možná ani potom bychom se nevyhnuli nějakým „krabičkám“. U Baromantiky (společné album s Lenkou Dusilovou – pozn. aut.) to například bylo tak, že jsme nejprve udělali aranže a až posléze jsme řešili, jak ty skladby budeme předvádět živě. I tady jsem se rozhodla, že album nejprve vydám, tím uzavřu jednu kapitolu, a teprve potom budu přemýšlet dál. 

Právě pro Baromantiku píšeš i písně. Je pro tebe velký rozdíl, když píšeš instrumentální skladbu a když píseň s textem, případně píseň na už hotový text?  

Ten rozdíl asi není moc velký. V instrumentální skladbě si samozřejmě můžu dovolit kompozičně víc než u písničky. Ale ani tvorbu pro děti nedělám cíleně jednoduše. Jednak hloupé muziky pro děti je bohužel víc než dost a navíc nemůžu jít sama proti sobě. Každý text má určitý rytmus, určitou poetiku, kterou by muzika měla odrážet. Pokud pracuji s inspirativním textem, jde to mnohem rychleji, baví mě to.

Spolupracovala jsi také s Ivou Bittovou. Kterou z mnoha tváří její tvorby máš nejraději?  

Za zcela zásadní považuji desku Bílé inferno s Vladimírem Václavkem. Všechna její alba však neznám a do té doby, než jsem s ní začala spolupracovat, jsem Ivinu muziku moc nesledovala. Ale hodně se mi líbí nový projekt, který mi Iva pouštěla, trio Eviyan s Evanem Ziporynem na klarinet a s Gyanem Rileym na kytaru.