Ahmad Jamal: Zkusil jsem všechny kombinace

Rozhovor s americkým pianistou Ahmadem Jamalem (* 1930)

Zaujalo mne nástrojové obsazení vaší aktuální kapely. Na rozdíl od běžného klavírního tria tam máte vedle bicích ještě perkuse. Jak jste k tomuto tvaru dospěl?

Už před mnoha a mnoha lety jsem měl v kapele hráče na perkuse. Míval jsem například triovou sestavu piano, basa a perkuse. Ale hrál jsem také v triu piano, kytara a basa. Pokud jde o perkuse, před lety jsme je ve svých kapelách měli pouze já a Dizzy Gillespie. Jediní perkusisté v „americké klasické hudbě“ byli Chano Pozo u Gillespieho a hráči v mých kapelách. S perkusisty spolupracuji celý život. Měl jsem sestavy s perkusemi bez bicích, s bicícmi bez perkusí i s kytarou bez bicích. Zkoušel jsem tedy všechny myslitelné kombinace. A ani současná sestava s bicími i perkusemi není nic nového. Jen tím navazuji na něco, s čím jsem kdysi začal. Mimochodem mám-li být konkrétní, pak jedním z nejlepších hráčů na perkuse, se kterými jsem kdy spolupracoval, byl Azzedin Weston, syn pianisty Randyho Westona.

Ve vaší současné kapele hraje na perkuse Manolo Badrena. Co konkrétně na něm oceňujete?

Manolo je také výjimečný. Dlouhodobě hrál s Joe Zawinulem, ale v téže době už spolupracoval i se mnou. Je to jeden z nejlepších perkusistů na světě, oceňuji na něm především jeho cit pro hru. Přesně ví, jaká je jeho role v kapele a co má dělat. Kdyby tuto vlastnost neměl, nemohl bych s ním hrát, protože sladit v jedné kapele bicí a perkuse, to je velmi obtížné. Na druhou stranu symfonické orchestry mají perkuse, bicí, piano, housle, violoncella, kontrabasy… a všechno to funguje. Jen musíte vědět, jak na to, jak to všechno řídit. Nám se to daří právě díky tomu, že je Manolo tak citlivý hráč.

Vaše aktuální album Saturday Morning obsahuje skladbu Silver, kterou jste věnoval Horaci Silverovi. Tento pianista byl o dva roky starší než vy a letos v červnu zemřel. Co pro vás znamenal?

Oceňuji především hloubku jeho skladeb. Ano, hloubku. Byl to také skvělý kapelník a spoluhráč. Uměl sice hrát i sólově, ale většinou jste jej mohli slýchat jako lídra nějaké kapely. Byl to hluboký a také velmi plodný autor.

Máte čas a především chuť dál objevovat novou hudbu?

Ať jste hudebníkem, vědcem, novinářem, malířem nebo biologem, musíte stále, po celý svůj život, objevovat nové věci. Každý den. Když nebudete nic poslouchat, nic neobjevíte. Musíte poslouchat, dívat se, hledat… Když je někdo novinář jako vy – jste novinář, že? – musíte každý den poslouchat a objevovat. Jinak byste nebyl dobrý novinář. Když jste chemik, vědec, jaderný fyzik, muzikant – každý den musíte něco nového objevovat. Tak to je. Když zavřete svou mysl, nic neobjevíte. Musíte se tedy otevřít, vaše mysl musí být otevřená. Musíte poslouchat. Život stojí na objevování nových věcí. Když svou mysl neotevřete, nic nového neobjevíte.

Reagují na vaši hudbu lidé na koncertech mimo Spojené státy jinak než Američané?

Lidé jsou – s výjimkou jazyka – všude stejní. Mrzí mě, že nemluvím vaším jazykem. Vy mluvíte velmi dobře anglicky – rozhodně mnohem lépe než já česky. Omlouvám se. – Ale lidé jsou jinak stejní. Mají dvě oči, nos, ústa a dvě uši. A to je to nejdůležitější. Je pak jedno, jestli mluvíte anglicky, francouzsky, česky, rusky, hindsky, urdsky, arabsky… Lidé toho mají víc společného, než se zdá. Lidé jsou opravdu všude stejní a je hloupé, co se teď ve světě děje. Lidé bojují – a za co vlastně? Vždyť to, čím se lišíme, nás ve skutečnosti obohacuje. Rád třeba ochutnám indické jídlo, v Praze ochutnám jídlo české. Z takových věcí bychom se měli radovat. Ale jinak jsme všichni stejní. Vím, že teď telefonicky hovořím s mužem, který má dvě oči a dvě uši. Je to tak, že? – A hudba? Mozart je stejný v Evropě, v Indii i v New Yorku. Beethoven je všude stejný. Duke Ellington je všude stejný. Dave Brubeck je všude stejný…

Rozhovor s Ahmadem Jamalem na Proglasu vysíláme 30. září 2014 od 19.15.